Kraj stvořený pro bonvivány

Když se řekne láska na první pohled, mnohokrát to zní jako otřepané klišé. Ale tohle klišé je taky stav duše, který dokáže být nanejvýš příjemný. Já jsem tento stav prožíval v Toskánsku – v kraji, kde na vás na každém kroku dýchá historie, okouzlí vás vůně oliv, oceníte znamenitou chuť zdejších vín a prožijete pravé gastronomické orgie. A že jsou Toskánci na svůj kraj patřičně hrdí? Není divu – ten, kdo miluje život, si tento nádherný kousek italské boty jednoduše zamilovat musí.

Ale začnu pěkně po pořádku. Když mi jednoho krásného květnového dopoledne zazvonil mobil a příjemný hlas manažerky bratislavského letiště mi sdělil, že mi nabízejí možnost letět na novinářský pobyt v Toskánsku, na chvíli jsem oněměl. Přiznávám, že i tak trochu ze strachu. V životě jsem totiž letadlem neletěl. Byl jsem skálopevně rozhodnutý, že nabídku nepřijmu – strach z létání byl v té chvíli silnější než poznat nepoznané. Pak jsem ale na naléhání rodiny i přátel i na základě sílící touhy poznat tento nádherný kousek planety nabídku přehodnotil, fobii hrdinsky hodil za hlavu a jal se poznávat to hezké, o čem jsem dosud slyšel jen z vyprávění. A nelituji. V den odletu jsem ocenil, že jsme do Pisy letěli z bratislavského letiště. Už jen při představě, že bych se měl trmácet po D1 z Brna do Prahy-Ruzyně, mi stoupl tlak. Hodina cesty autem do Bratislavy a pak let do Pisy, trvající hodinu a půl, se dá hodnotit jen pozitivně. Proto zvláště obyvatelům Moravy doporučuji využívat lety z Bratislavy. Je to kousek, šetří to čas a tím i peníze. Na letišti v Pise nás přivítali zástupci turistické agentury Aptpisa a hned nás naložili do minibusu značky Fiat (jak jinak). Obdrželi jsme program pobytu, který byl sice nabitý, ale o to zajímavější. Všechno klapalo dle plánu a sympatický průvodce Vincenzo s pohodovým řidičem Massimilianem byli našimi věrnými společníky po dobu celého pobytu.  

                                                        FATTORIA VARRAMISTA

Hned z letiště v Pise jsme vystartovali poznávat. Již první zastávka nastavila laťku hodně vysoko. Statek neboli farma Varramista byl pro nás příjemným šokem. Více než čtyřsethektarový pozemek obklopený upravenou zelení, udržovanými zahradami, vinicemi a stylovými domy s apartmány, které jsou k pronajmutí i běžnému smrtelníkovi. Toho běžného smrtelníka jsem nezmínil náhodou. Statek totiž patří známé rodině Agnelli (ano, jsou to ti Agnelliové, kterým patří například koncern Fiat). Tahle rodina má na statku své letní sídlo v podobě malého zámečku s letitou historií. Na statku nás přivítali typickým italským pohoštěním. Nechyběly chutné italské sýry, šunka prosciutto, ale i skvosty tamějších vinných sklepů. A tady mé chuťové smysly opravdu zaplesaly. Biovíno Toscana ročník 2005 je opravdová lahůdka. Za sebe mohu říct, že jsem lepší červené víno do té doby nepil, a to jsem toho v životě ochutnal hodně. Nikoho z nás nepřekvapilo, že tento lahodný mok byl na nějaké soutěži vín ohodnocen jako Víno roku. Podívali jsme se do prázdninových domů obklopených vinicemi a zelenými háji. Všechny jsou příjemně zařízené a s bazény takřka olympijských rozměrů.

Apartmány v ceně od 60 do 100 Euro (dle velikosti) za noc si můžete pronajmout i vy a při troše štěstí potkat někoho ze zámožné rodiny Agnelliů a dohodnout možná i byznys. Další zastávka byla v malebném historickém, typicky italském městečku San Miniato. Z hradeb jsme se pokochali krásným okolím a po hodince jsme vyrazili do dalšího městečka Montopoli, kde jsme se ubytovali v sympatickém rodinném hotýlku s romantickým názvem Quattro Gigli (Čtyři lilie). Romantická byla i večeře na terase hotelu s výhledem na okolí, která následovala hned poté, co jsme se trochu oráchli. Gastronomický zážitek, skládající se ze šesti chodů, mne jenom utvrdil, že v Toskánsku hlady neumřu a na váze tratit nebudu. Spíš naopak. Popisovat jednotlivé chody by zabralo hodně řádků, ale každopádně to byla paráda a „sežral“ jsem všechno. Ráno jsem se probudil o trochu dřív, prošel jsem si zákoutí městečka a navštívil místní řeznictví. Zjistil jsem, že ten malý rodinný obchůdek má historii pět generací. Kousky masa a skvostné šunky stály nejen za pohled. Tady by se snad i vegetarián zamyslel, jestli o něco podstatného nepřichází. Majitel mi nabízel ochutnávku vína Toscana, a když jsem mu sdělil, že jsem ho den předtím degustoval, klaněl se mi až na zem. Zřejmě nabyl dojmu, že nejsem jen tak obyčejný novinář. Ona totiž láhev toho skvělého vína stojí 40 Euro.

TEATRO DEL SILENZIO

Po snídani jsme se vydali dál. Po krátkém zastavení a občerstvení na farmě La Mandriola, kde jsou podobně nádherné domy a apartmány k pronajmutí, jsme se ocitli v rodišti známého zpěváka Andrey Bocelliho – v městečku Lajatico. Cestou jsme míjeli domek jeho maminky a mířili jsme po štěrkové cestě někam do zelených polí nad městečko. Pochopili jsme proč. Bocelli tam nechal vybudovat přírodní divadlo Teatro del Silenzio (Divadlo ticha). V tomto přírodním kulturním stánku se koná koncert jen jednou do roka, ale zřejmě to stojí za to. Sejdou se zde všechny známé a populární italské celebrity. Je škoda, že nevystupoval právě v čase našeho pobytu. Ale pokud máte dovolenou naplánovanou na polovinu července a chystáte se do Toskánska, přijeďte na koncert do Lajatica 18. července. Další zastávkou byla ovčí biofarma a statek Lischeto. Typická a názorná ukázka, jak má fungovat správná agroturistika. Vyrábějí zde mnoho druhů vynikajících ovčích sýrů, olivový olej, pohostí vás tady, ubytují, můžete se vykoupat v krásném bazénu a třeba i podojit ovci (za poplatek). Po krátké prohlídce farmy jsme na pokyn Vincenza zamířili do restaurace přímo na statku. Dle programu to měl být „light lunch“, ale když se naše pohledy zastavily na prostřeném stole, o dalších na váze nabytých kilech nebylo pochyb. Majitel farmy Giovanni, jinak velmi sympatický, pohodový a věčně usměvavý chlapík, na nás zanechal veliký dojem a připravil nám pohoštění s ochutnávkou místních vín. Oběd zase asi o šesti chodech byl vynikající a vína skvělá. Tomuto se říká light lunch? Co je pak potom normal lunch? Začínal jsem pomalu nabývat dojmu, že když to takhle půjde dál, budu mít v letadle nadváhu a příruční batoh budu muset nechat na letišti.

VOLTERRA – MĚSTO ALABASTRU

Krásné, starobylé město Volterra leží na skalnaté plošině. Je obehnané středověkými hradbami s kamennými uličkami vinoucími se až do výšky 555 metrů nad údolím. Další láska na první pohled. Na mnoha místech vydržely neporušené etruské hradby. Na náměstí Piazza dei Priori se nachází i palác Palazzo dei Priori, který je nejstarší gotickou radnicí a nejstarším středověkým sídlem vlády v Toskánsku. V jižní části města se nacházejí ruiny římského divadla s komplexem římských lázní. Nejhezčí pohled na jejich rozvaliny se nabízí z vyhlídky u Via Guarnacci. Město je ovšem známé nejen historií, ale také tradicí těžby alabastru, která trvá už od dob Etrusků. Jeho zpracování se předává z generace na generaci. Obchody se suvenýry najdete na každém rohu a přímo přetékají uměleckými výrobky z tohoto materiálu. Za návštěvu stojí i Museo Guarnacci na Via Don Minzoni, kde se nachází jedna z nejlepších sbírek etruského umění v Itálii. Zvlášť bych upozornil na více než šest set etruských uren z alabastru. Hodně jich bylo nalezeno právě v místních hrobkách. Ocenil jsem, že jsme zde byli i ubytovaní, mohli jsme si tak jeho zvláštně příjemnou atmosféru vychutnat naplno. Je to turisticky atraktivní místo protkané obchůdky, kavárničkami a zajímavými zákoutími. O tom svědčí čilý denní i noční ruch. Pro teenagery je Volterra známá z knihy a filmu Twilight (Stmívání) a určité pasáže se odehrávají tady. Povečeřeli jsme v místní restauraci. O kvalitě jídla a vína by bylo zbytečné se rozepisovat. Stručně řečeno – opět gurmánský zážitek. Toto město je potřeba vidět, a kdo někdy zavítá do Toskánska, neměl by si jeho návštěvu nechat ujít. Když nic jiného, tak už samotná procházka v uzoučkých uličkách starobylého města je skvělý zážitek.

                                               PISA A JEJÍ VĚŽ

Ráno jsme si sbalili sakypaky a vyrazili z hotelu za dalšími zážitky. Hlavní cíl bylo město Pisa. Mezitím jsme se ale v městě Pontedera zastavili v Muzeu Piaggio. Dámám to možná nic neříká, ale chlapům-motoristům hodně. V jedné ze starých továrních hal na výrobu malých skútrů je muzeum mapující historii výroby skútrů Vespa. Není snad italského filmu, kde by se tenhle skútr neobjevil. Ve známém filmu Prázdniny v Římě s Audrey Hepburnovou a Gregory Peckem se na něm vozil hlavní mužský představitel. Z muzea jsme vyrazili do Pisy a (jak jinak) k šikmé věži. Nejprve jsme si prohlédli nádherný Dóm, hřbitov Campo Santo Monumentale, což je obrovská hřbitovní budova, kde vedle římských sarkofágů najdete i sbírku románských fresek a řadu malířských a sochařských děl a přibližně šest set šachtových hrobek. Krásu budovy značně poškodil dělostřelecký granát v roce 1944. Restaurátorské práce probíhají až do dnešních dnů. Ale všichni jsme se hlavně těšili na to, co vyhledávají turisté z celého světa – slavnou šikmou věž.

Když už stojíte pod skvostem z roku 1173, který se od svého postavení začal vinou mělkých základů v měkké hornině naklánět, byl by hřích na něj nevylézt. Ač značně unavení, dali jsme si námahu a vyšlapali po schodech až na vrchol. Stojí to za to. Gravitace na padající straně vás hází na zeď a o to je výstup namáhavější. Ale byli jsme v klidu, věž je zpevněna a vychýlení je jen tři metry oproti původním pěti před úpravami a upevňováním. Pokochali jsme se výhledem a honem dolů, abychom i dalším výpravám dopřáli ten zážitek. Dolů z věže  patrně, protože schody jsou kluzké a ochozené. Kdo má obuv s hladší podrážkou, snadno může přijít k úrazu. Vyplašení Japonci byli toho zářným příkladem. Šli dolů tak bázlivě, že zdržovali další výpravy. Možná by bylo lepší z vrchu věže vybudovat tobogán a spustit návštěvníky dolů. Zůstal čas projít si Pisu i večer. Tak jako všude v Itálii to i tady v noci pořádně žije. Plno mladých před kavárnami a na terasách restaurací nenechá nikoho na pochybách, že Italové žít umějí a že si to užívají. Exkluzivní ubytování kousek od Pisy v městě Tirrenia, pár metrů od pláže Středozemního moře, bylo příjemným bonbónkem na závěr našeho pobytu. Čtyřhvězdičkový Hotel Green Park Resort, moderní a útulné bydlení atriového typu obklopené množstvím zeleně a palem poblíž golfového hřiště na mě působilo na Toskánsko trochu atypicky, ale zároveň příjemně. Pro milovníky golfu, wellnessu, masáží nebo sauny je to doslova ideální místo na relaxaci. Příjemný byl i závěrečný pětichodový „light lunch“ se sympatickou Samantou, marketingovou ředitelkou hotelu. Téměř jsme po těch gurmánských hodech nestihli odlet domů. Ale klidně bych ten let zmeškal, protože Toskánsko si vás získá už napořád. Zde objevujete stále něco nové, poznáváte nové lidi, nová místa. Někdo miluje dobré jídlo, kvalitní víno, dobrou a voňavou kávu, azurové moře, zelenou přírodu, památky, slunce a příjemné lidi. V Toskánsku tohle všechno najdete. Toskánsko je zkrátka životní styl. V tom nejlepším smyslu slova. Chtěl bych závěrem poděkovat společnostem Letiště Bratislava Ryanair a APTPisa, že časopisu TopLife umožnily prožít nezapomenutelné chvíle v srdci Apeninského poloostrova.

Text a foto: Igor Vadovič

(prebraté so súhlasom vedenia časopisu TopLife)

Viac informácií o Taliansku nájdete na http://www.walkers.sk/taliansko.php.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on pinterest
Share on reddit
Share on tumblr
Share on google
Share on email

Podobné články