Sametová revoluce zvítězila a její vedoucí osobnost, Václav Havel, se stal prezidentem. A jelikož byl původně absurdním dramatikem, brzy se stal absurdním prezidentem. Už jeho první prezidentský čin měl být varováním. V absurdní prezidentské amnestii Havel vypustil 1. ledna 1990 jako divokou zvěř 75 % tehdejších vězňů, čili z 31 000 vězňů až 23 260. V Leopoldově z nejtěžší III. nápravně-výchovné skupiny propustili ze 641 vězňů všechny těžké zločince! Podobnou plošnou masovou amnestii udělal už jen Berija, pověstný Stalinův kat. Podle svědků Havel chtěl trumfnout i jeho a propustit všechny vězně, včetně těch nejnebezpečnějších! Alespoň to mu však jeho patolízači vymluvili.
A abychom nezapomněli na dramatika v Havlově duši – touto mediální prskavkou si vyšperkoval svůj novoroční projev. Bylo to efektní…
Mafiáni išli na slobodu, politickí väzni ostali za mrežami
Politický vězeň František Bednár dokladuje na svém případě absurdnost celé amnestie: „K 1. januáru 1990 si v bývalom Československu odpykávalo tresty niekoľko desiatok odsúdených za tzv. trestné činy proti republike podľa Hlavy I. Išlo o zväčša vykonštruované alebo pochybne zdôvodnené trestné činy vyzvedačstva, neúspešné pokusy o nedovolené opustenie republiky s braním rukojemníkov kvalifikované ako teror, individuálne útoky proti funkcionárom KSČ, trestné činy rozvracania republiky, alebo rôznu kombináciu týchto a obdobných činov tzv. protisocialistického konania…
Prvého januára 1990 sme sa dozvedeli, že prezident Václav Havel nám, odsúdeným podľa hlavy I., skrátil tresty o jeden rok! To teda znamenalo, že vo väznici sme mali sedieť ešte dlhé roky a nikto z nás na slobodu nepôjde! Ja osobne som túto amnestiu odmietol listom, ktorý som odoslal Ministerstvu spravodlivosti.
… môj dnes už nebohý strýko Mgr. Karol Paluch, člen Solidarity od roku 1980, prezident nadácie Cor Aegrum a priateľ Adama Michnika z poľskej Solidarity intervenoval u Václava Havla listom z 23. apríla 1990… Václav Havel na tento list ani neodpovedal a rovnako ignoroval osobnú intervenciu Adama Michnika, vydavateľa Gazety Wyborczej, ktorý ho osobne požiadal o udelenie milosti.“
Republiku zaplavilo násilie pod patronátom „něžného“ prezidenta
Ještě daleko nejmenší škodou byla záplava nazdařbůh vypuštěných vězňů v ulicích měst, jak na to i po desetiletích vzpomínal filmový režisér Jiří Soukup: „Bylo to peklo. Když jsme točili například na plzeňském náměstí, před kameru nám lezli kdejací ožralí a propuštění vězni po Havlově amnestii. Policisté se báli zakročit, aby neporušili jejich lidská práva. Fakt to byly hrozné podmínky.“
Člen vedení VPN, Ondruš, ve své knize uvádí, že Ústavnoprávny výbor SNR již 11. ledna 1990 konstatoval: „Amnestovaní sa už do 9. januára 1990 dopustili 27 závažných trestných činov, 7 prepustení spáchali kolektívnu vraždu v Leviciach. Na ich rováš sa pripísalo aj 10 prípadov útoku na verejného činiteľa, 3 prípady násilia proti skupine obyvateľstva, 135 výtržností, pričom celková škoda spôsobená amnestiou bola po prvých 10 dňoch vyčíslená na 70-miliónov korún.“ A to vše jen ve slovenské části federativní republiky!
… Havel napsal vězňům dopis s oslovením „Drazí přátelé…“, a protože jejich propuštění dostali na starost ještě „staré struktury“ z dob komunistické vlády, provedli ji buď z lhostejnosti, nebo schválně, nejhorším možným způsobem. Vězně bez finančních prostředků, často bez domova, ale i pořádného oblečení, vypouštěli do lednové mrazivé noci jako divokou hordu. Mnozí neměli ani kam jít, neměli peníze a někteří nebyli ani psychicky v pořádku. Fedor Gál, později nejvyšší představitel VPN, už o rok na to napíše: „Priebeh amnestie som sledoval so značnými rozpakmi. Desaťtisíce amnestovaných opúšťali brány väzníc bez lekárskej prehliadky, bez pohovorov, bez dostatočného množstva peňazí vo vrecku, bez akéhosi resocializačného medzipristátia. Mnohí sa nemali kam vrátiť, ani kde prespať.“ Ale to už bylo pozdě plakat nad Havlem rozlitým mlékem. Nic užitečného, ať se to havlovci dodatečně pokoušeli jakkoli ospravedlnit, z toho nebylo. Až 90 % propuštěných bylo v průběhu let zpět za mřížemi, polovina z nich do dvou let! Ale do té doby dokázali obrátit celou společnost naruby. Vlna zločinnosti zaplavila zemi s oslabenými funkcemi policie a soudů, které nebyly schopny protiakce. Bylo to, jako byste naočkovali virus zla do oslabeného těla po traumatickém zákroku, který ho připravil o většinu obranných sil. Vláda nakonec musela posílit policejní hlídky o vojáky se samopaly…
… Havlova nesmyslně masová amnestie způsobila, že desetitisíce zločinců (jak zdůraznil i Miloš Zeman ve svých pamětech) zaplavily zemi a následující vlna zločinnosti stála zakrátko do třiceti lidských životů, včetně dětí. Příkladem by mohla být jen sedmiměsíční holčička, kterou na nemocničním lůžku pohlavně zneužil a zabil opilý amnestovaný deviant v roli nemocničního pomocníka. Když rodiče této oběti navštívili Havla se žádostí o trest smrti pro pachatele, ten se ohradil, že jako humanista je zásadně proti absolutnímu trestu…
… Pokud se vůbec někdy někdo troufl zeptat Havla na jeho absurdní amnestii, odbyl to neověřitelným tvrzením, že měla „jen“ čtyřprocentní vliv na kriminalitu. No, děkuji pěkně. V TV dokumentu Pavla Kouteckého Občan Havel z roku 2007 dokonce tvrdí, že chce veřejně vystoupit, aby popřel chyby, které mu média vyčítají, a když někdo z jeho okolí řekne, že musí počítat i s otázkami na jeho amnestii, vysmívá se z toho a prohlásí, že měl propustit všechny vězně. Když ve stejném dokumentu prohlašuje před členy českého parlamentu, že chybou české politiky je sebestřednost a nedostatek sebekritiky, hovoří bezděky zřejmě i o sobě. To si všimli i jiní (Revue Politika): „… dramatik má jiné uvažování a jiné priority než politik. Nemůže se vážně zabývat služebními povinnostmi, nemůže se trápit úředním šimlem, když ho svým celoživotním dílem popírá! … Vždycky je mu bližší euforické gesto krále, jenž zničehonic vyhlásí všeobecnou amnestii pro 22 600 vězňů včetně hrdelních zločinců a zaviní tak vraždu dítěte, než rozumné gesto politika, který podá demisi, jakmile shledá, že svou funkci už nemůže spolehlivě a svědomitě vykonávat. Také asi bylo těžké sestoupit z piedestalu národní modly, na který se mu tak složitě lezlo.“
V roce 1989 byl počet registrovaných trestných činů jen na Slovensku 46 000. Čtyři procenta (pokud bychom uvěřili Havlovi, ale Česká televize v roce 2010 uvedla, že amnestovaní se na kriminalitě v roce 1990 podíleli až devíti procenty; ta ovšem jen v městě Košice stoupla o 200 %!!!) představují 1 840 trestných činů. V celém Československu to tedy i podle Havla mělo být až více než 5 500 zbytečných traumat z majetkových, fyzických i psychických následků obětí zločinců vypuštěných z řetězu jako divoká zvěř. A je třeba zdůraznit, že i jen jeden takový nadbytečný zločin je příliš mnoho, pokud je to díky rozněžněnému prezidentovi s ambicemi absurdního dramatika. Ve skutečnosti počet registrovaných trestných činů do roku 1993 vzrostl na Slovensku na více než 146 000 čili od amnestie více než trojnásobně. I Havlovi oddaný Jan Ruml, jako český ministr vnitra, v témže roce přiznal na tiskové besedě s novináři od roku 1989 až 300 procentní nárůst trestné činnosti. Země se z této vlny kriminality vzpamatovávala celá desetiletí a pro mnohé občany to byl první signál, co mohou čekat od vlády intelektuálů. Tak skončila Havlova výzva veřejnosti, aby „se propuštěných vězňů nebála, neztrpčovala jim život a pomáhala jim v křesťanském duchu…“
Havel následky své absurdní amnestie později opakovaně bagatelizoval, ale fakta nepustí. Už v roce 1991 tvořili amnestovaní až čtvrtinu znovu odsouzených!!! Jediný skutečný odkaz dějinám od Václava Havla je ten, že zamindrákovaným (vždyť ve slavném rodě mu patřila role nýmanda) absurdním dramatikům se nikdy nemá dávat do rukou moc. Jeden z českých autorů jediného polistopadového samizdatu Hlas Kotolne tam napsal prozíravě: „Chybu jste udělali šaška králem provolavše.“
Viac v knihe s venovaním a podpisom autora nájdete na: https://obchod.infovojna.bz/produkt/gustav-murin-od-havla-po-pavla-zivot-ve-lzi
