STŘEDOZEMÍM PO SEZONĚ PLOUTI: HAIFA, JORDAN, GOLAN
Loď pokračovala severním směrem a já s posunem soustředění z biblického dávnověku na třeskutější a pro mě relevantnější současnost. Haifa, obyvatel 300.000, třetí největší město Izraele, téměř v intimní blízkosti s nijak vřelými sousedy – Libanon, víc než 4 miliony obyvatel , Jordánsko s víc než 5 miliony, Syrie, před občanskou válkou dvacetimilionová, nyní vlastní zásluhou již méně početná. Takové trio je nejen vzájemném doslechu, dosahu, ale i dostřelu. Nikdy dřív jsem se do těchto končin nedostal a za prvního tam nahlédnutí po velké, ač jen šest dní trvající válce, potřebné mapy nebyly k sehnání. Na prodej byly jen matoucí výtvory v podobě Walt Disneyovských malovánek, s jejichž pomocí se nedalo nikam kloudně dojet.. Kdežto tentokrát byla k dispozici MAP OF ISRAEL, COMPLIMENTS OF OFAKIM TRAVEL AND TOURS na lesklém papíře exkluzivní kvality.
Večerní zvednutí kotvy a ráno už jsme na místě. Z verandy civím na probouzející se starodávné jakož i hodně moderní město, jedním směrem molo, doky, na nich velikánské jeřáby, připomínající žirafy, mátožně se pohybující, a opačným směrem na svahu metropol ve svými pamětihodnostmi. Hora Carmel, chrám se zlatou kupolí, luxusně vypiplané zahrady se světovým centrem víry Bahai s několika miliony věřících v jednotu a bratrství – cíle dosažitelného vytvořením jedné společné světové řeči a náboženství. Mojžíš, Kristus, Buddha, Mohamed, ti všichni jsou poslové Boha, a nemají si být vzájemnými bariérami k porozumění.První zmínka o Haifě se objevuje v talmudu ve 3. století anno domini, tehdy za nadvlády Arabů a prvního příjezdu Křižáků. V 19.století pod tehdejší vládou Turků došlo ke stavbě železniee mezi Damaškem a Haifou. Ta se stala magnetem sionistů.
Britové měli největší zásluhu na rozvoji města jakož i největší vinu na úsilí (rok 1939) tvrdě bránit židovské imigraci do tehdejší Palestiny. Přemnohé životy tak ztraceny, Například loď Struma s 764 pasažéry, z nichž přežil jen jeden. V přístavu exploze lodi Patria, životů ztraceno 250, ti přeživší odsouzeni k deportaci a tudíž i svému zániku. S koncem druhé světové války rozhodně nedošlo k rozkvětu sympatií vůči londýnské vládě a jejím snahám velmi brutálně bránit těm, kteří přežili horory nacistických koncentrálů a poté se snažili jakkoliv ilegálně dostat do země zaslíbené. Tam v tuze nevlídném arabském sousedství.
Ač už tomu bylo jakkoliv, teď tady jsme, předplatili si za plno peněz celodenní excursion, se skupinkou zájemců a se solidní mapou se vydáváme do kraje s biblickou závažností. Nazaret, Tiberias, Caesarea, jezero galilejské. Seznámení s římským divadlem pro 4.500 diváků, s ozdobou pozoruhodných mozaik. Divadlo v tureckém Perge bylo značně mohutnější.
Na jednom reststopu, takto řečeno českou amerikánštinou, v příjemném stínu s libým, poněkud voňavým vánkem, rovněž zastavil autobus, napěchovaný příslušníky IDF (Israeli Defense Force), mladistvými příslušníky branné moci obého pohlaví. . Mezi dívkami mnohé fešandy, noblesní habešské či somálské vizáže s velmi tmavou pletí. Ty se nehrnuly do bratříčkování, bujarého zdůrazňovaní nějakých těch Freundschaft, na rozdíl od mládenců, kteří nás vítali, fotografování se domáhali, plno prima elánu. Hodně jiné počínání, než třeba českých pohraničníků s psem na výložkách.
– – –
Po delším popojíždění, na programu byl oběd v kibbutzu – hebrejské to slovo pro „shromažďování, kolektivní počínání.“ Naše zkušenost s takovým post-idealistickým kibbutzem: žádné posezení snílků kolem ohně, ale prostorná moderní budova, v jídelně připravena potrava s mezinárodním výběrem, avšak bez vepřového. Na stolech láhve izraelského vína výtečné kvality.
– – –
Z přítomnosti přeskakování zpět do dávnověku biblických dob. Další inspekce antiky, potkávám skupinu polských poutníků. Poté několik skupin jakoby sportovních týmů. Jeden v pomerančovém, jiný v zeleném, třetí v modrém. Každý o počtu aspoň padesáti. Posléze zjišťuji, že to jsou poutníci z Nigérie – na prsou měli připnuto takové označení. Adresou vesměs z Lagosu, ohavné to metropole. Ale stále lepší, než některá ta jejich severovýchodní provincie, kde pravidelně dochází k masakrování křesťanů a světová, důsledně pokrytecká organizace ovšem nereaguje. Posléze tyto dosud přežívající poutníky potkávám u řeky Jordánu. O její mohutnosti jsem si ovšem nedělal iluze, ale při seznámení tam na místě jsem zíral na její skromné dimenze – v porovnání i nuselský Botič aby připadal jako veletok. Do tohoto potůčku, křesťanské občanky nejpočetnějšího afrického státu přistupovaly ke křticímu obřadu v bělostných košilkách.. Mladičké jakož i ty letité. Na mě se vlhké sukno viditelně lepilo, se zdůrazněním jejich mohutných gluteálních dimenzí. Při té příležitosti jsem si připomněl povzdech dávného přítele Ivana Svitáka na adresu Američanek, naděných do kraťasů barvy pokud možno růžové: “ Tohle nejsou prdele , to jsou instituce“!
– – –
Nakonec ten zážitek nejznamenitější: Golan Heights, pohoří o rozsahu 1.800 km2, od nuly až do nadmořské výšky téměř tři kilometrů (2.814 m.) . Tam v 41 osadách je domov 42.000 izraelských usedlíků. V roce 1946 při vyhlášení nezávislosti Sýrie, se vojensky snaží její tok odklonit ke škodě protivníka. V letech 1948 – 1949 tam došlo k doslova tisícům násilných incidentů.. Částečnou demilitarizaci (Israel-Syria Armistice Agreement) porušovaly obě strany. Syrie zaútočila, Israel příslušně zareagoval, docházelo k těžkému bombardování izraelských vesnic, pět členů Rady bezpečnosti formulovalo potřebnou rezoluci, člen Sovětský svaz ji vetoval. . V roce 1967 za vítězné šestidenní války Izrael tam utrpěl ztrátu 115 a Sýrie odhadem 2.500 životů. To též znamenalo konec krušné existence izraelských usedlíků, jejichž rodiny byli permanentním terčem syrských střelců, děti se v té době rodily v opevněných sklepech, aniž kdy slunce spatřily. V roce 1981 Izrael přijal zákon, jímž Golan Heights de facto byť nikoliv de jure anektoval.
Zdaleka největší zásluhu na vítězství tak fenomenálním měl Eli Cohen, narozen 1924 (stejný ročník jako Josef Škvorecký) v egyptské Alexandrii, nejúspěšnější izraelský špion všech dob. Ženatý, otec tří dětí, podařilo se mu získat přesvědčivou identitu syrského obchodníka v Argentině, pronikl v Syrii do nejvyšších kruhů politické a vojenské hierarchie, stal se hlavním poradcem syrského ministra národní obrany. To mu umožnilo seznámit se s veškerou syrskou vojenskou kapacitou, jeho lokací, a informovat Izrael, aby se pak do nepřítele přesně trefil. Vědom si obrovského rizika, ve své práci pokračoval, až došlo k jeho zatčení a v roce 1965 k veřejné popravě na náměstí v Damašku.
Z golanských výšin se dá dohlédnout k oněm třem sousedům – Jordánsko, Syrie a Libanon. Izraelským farmářům – kouzelníkům se tam v nepříliš úrodné půdě daří ledacos vypěstovat. Náš průvodce, veterán IDF, tvrdil, že to je končina s druhou největší saturací tam stále dlících výbušnin, min, smrtícího materiálu. Víc že toho je pouze na hranicích Severní Koreje. Předpokládám, že například Afghánistán či Kambodža toho mají víc. Tak či onak, zkušenost z tohoto dne pokládám za tu nejnáramnější z celého výletu a plavby.
