STŘEDOMOŘÍM PO SEZONĚ PLOUTI: NEMILÉ PŘEKVAPENÍ
Toto sdělení jsem též mohl zpřesnit povzdychem “ běsnění živlů,“ svou bezohlednost na vzdálených Filipínách právě prokazujících. Jenže my jsme momentálně v bezpečném mokrém lůně Evropy, centrální adresy naší civilizace, a Rotterdam nás právě veze k ostrovu Rhodosu: one of the world’s most delightful islands, and it should not be missed, tvrdí Fodor, solidní informační zdroj maďarského původu.Už ve čtvrtém či dokonce pátém století před Kristem tam kvetla tři hlavní města a římský dějepisec Plinius oznamoval tamější existenci několika tisíců – ano, tisíců – soch, z nichž aspoň sto si zasloužilo označení, že kolosálních. Rhodský kolos, obrovitá bronzová socha, se přece umístnila v tabulce sedmi největších divů tehdejšího světa. Půl století střežila přístav, až zásluhou zemětřesení došlo k jejímu překocení. Notně pošramocený kolos pak koupil jeden Syřan, na lodích si odvezl a ne méně než 900 velbloudů ho odtransportovalo do šrotu, tam roztaven a všelijak zužitkován. Ano, bedlivě jsem tuhle historii studoval a ledacos se dozvídal. Pilňáčkové archeologové například objevili sportovní stadion, na němž tisíce diváků aplaudovalo soutěžení mužů zcela nahatých, nikoliv však žen. Už tehdy se tak politování hodná diskriminace prosazovala. A za vlády křesťanských křižáků ke zlepčení určitě nedošlo. Ti se tam stáhli po svém vypuzení z Jeruzaléma, poté i z Kypru a s tři roky trvajícím úsilím se Rhodosu zmocnili Turci. Papež se poraženým postaral o náhradní domov. Z Řádu rhodského tak vznikl Řád rytířů z Malty, takto setrvává dodnes, dokonce se těší jakémusi uznání mezinárodně respektované suverenity. Podivnost sama, však se za chvíli na ni podíváme.
Staré město , chráněné mohutným zdivem, je tam vtěstáno na pouhých 48 hektarech. Severní jeho část krášlí zámek, hrad, každopádně pevnost Palace of the Grand Masters a dá se tam dojít mnoha krámky krášlenou ulicí Odos Sokrátos, s čárkou na A. Cestou si ofografujeme galerie, brány, chrámy, mešity, turecké lázně a zahrady, pro nemohamedány i Temple of Aphrodite. Už se nám ostrov ze tmy vynořuje, je ho pořádný kus 78 krát 18 kilometrů. Ročně ho navštíví obdivovat milion převážně evropských zájemců a teď již po sezoně my tedy taky. Na verandě mávám jeho přibližujícím se obrysům, teď už tam za momentík zakotvíme. „Nějak velké vlny, se mi nelíbí,“ poznamenala ta moje, u čínského břehu narozená. „Co by se mohlo stát?“ Takovou otázkou jsem ji pokáral já suchozemec.
– – –
Avšak ono se stalo, ve smyslu, že vůbec nic se nestalo. Slaným větrem k nám pronikl hlas kapitána, který ze zdravotních ohledů ničí rukou nepotřásá. Tentokrát se ozval z bezpečnostních a tudíž i zdravotních důvodů. Oznamoval, že ačkoliv nehrozí tajfún s vehemencí, s jakou postihl Filipíny, došlo k situaci natolik povážlivé, jež přistání vylučuje, takže Rhodos musíme pominout. Na takové spiknutí živlů reaguji popudlivě: tohle je naše sedmá holandsko-americká plavba s již čtvrtým překvapením.
– – –
Věnuji se dennímu tisku – na Rotterdamu tištěné výňatky událostí ze světa. Poněvadž nám byl Rhodos odepřen, ochuzeni touto zkušeností přebývá nám plno času, takže kapitán notně zpomalil a my se teď k tureckému cíli loudáme tempem pouhých 9 uzlů. Večer v divadle dvě představení: SHOWTIME: Amoré.
