STŘEDOMOŘÍM PO SEZONĚ PLOUTI: ROTTERDAM
Na aténském letišti snáze zvládnutelných dimenzí se lze i snadněji anglicky domluvit. Ovšem nadále se ti Řekové vzpouzejí přijmout latinskou abecedu. Nabídky hodně sladkých cukrářských výrobků, že by nechtěný arabský vliv? Náramný hotel necelých 100 metrů daleko čili hodně blízko. Jsme v euro oblasti, takže je tu draho. Snídaně 20 až 30 euro na osobu, což aby dotyčnému strávníkovi přestala chutnat při přepočtu na české koruny. Ráno s kufry zpět oněch necelých 100 metrů na letiště, tam rozprava s filipínskou rodinou, která se marně pokoušela dotelefonovat do domoviny, obrovitým tajfúnem právě rozmetané. Čekáme na letadlo, které přiveze 180 holandských spolupasažérů. Vezou nás speciální autobusy, cesta do přístavu trvá hodinu a půl. Před dvěma roky trvala podstatně déle: tehdy jsme museli kvůli protestním demontracím metropoli objíždět. Před očima se nám vynořil kolos Rotterdam, nám již známý: před pár lety nás z Valparaisa v Chile vezl na jižní cíp latinskoamerického kontinentu, kolem Hoornova tuze nepokojného mysu a pak severním směrem až do Brazilie.
– – –
Tentokrát Rotterdam VI, v pořadí tedy již šestý, o váze 62.000 tun, s maximální rychlostí 25 uzlů a s kapacitou 1.400 pasažérů a 600 člennou posádkou. Vyhýbám se obrům většího rozsahu – ona monstra několika tisíci napěchovaného lidstva, jimiž disponuje nejedna rejdařská společnost jako Carnival či Princess. Náš nával – s registrací, ofotografováním, vystavením plastických průkazů (jméno pasažéra, jméno lodi, data trvání plavby, číslo záchranného člunu, mé číslo Mariner ID 034009811) – se zvládnul téměř v zázračně krátkém čase. K dispozici kabiny (state room – takové jejich oficiání pojmenování) na sedmi poschodích, od prvního (Dolphin – delfíni – ti nejlacinější) až do nejvyššího, s verandou, kde i my se uvelebili – přiznávám s uzarděním. Tam na nás už čekala láhev šampaňského a další
náramnosti, jimiž jsem dřív téměř proletářsky pohrdal. Za všech dřívějších takových zkušeností jsem u lodní administrativy vymámil seznam pasažérů – nikoliv jména, ale národnost podle cestovního pasu, což ovšem bylo zárukou nepřesnosti: na lodi se třeba pohyboval tucet či veletucet asijských tváří s kanadskými pasy – takže oficiálně Kanaďané, ve skutečnosti Číňané z Hongkongu, nyní ve scénickém Vancouveru, oprávněně teď zvaném Hongcouver. Tentokrát seznam 34 národností v abecedním pořádku od AL (Albania – 1 občan) po ZA (South Africa – 2 občané). Podle množství, nejpočetnější jsme my Amerikáni (439), druzí Nizozemci (323), třetí již rovněž zmínění Kanaďané (178). Na čtvrtém místě se stejným počtem 117 se umístnili Britové a v hospodářských potížích tuze tonoucí Řekové. Němci – 52, Australané – 48, Belgičané – 26, Mexičané – 14, Rusové – 13. Všechny ostatní národnosti byly jednociferné: Itálie – 5, Francie – 4, Španělsko – 2, Japonsko – 1. Nikdo ze Švýcarska, ač kolem se to helvétskými hlásky značně hemžilo. Rovněž nulová reprezentace Číny a Indie, dvou nejpočetnějších států světa. Svůj k svému zejména sedá, i na palubě tohoto Rotterdamu stvrzeno, hlasitě se projevovaly koutky čínské, holandské, řecké, turecké, byť s občasnými výjimkami. Paní Ulčová postřehla dvě spolu sedící černošky trošku odlišného zjevu a šla se jich zeptat, zda jsou z republiky Trinidad and Tobago. Správně se strefila a strefené velmi vřele reagovaly.
– – –
Loď o mnoha poschodích, mikrokosmos s organizací a provozem, nedocílitelným v podmínkách bezbřehé demokracie. Nejpočetnější byli Indonésané v rolích obsluhujícího personálu. Smlouvy mají na šest měsíců, na nohách jsou denně deset, dvanáct hodin. Vůči nám pasažérům permanentně úslužní, ochotní. V jejich řadách dominovala hierarchie, prosazování podřízenosti od hlavních číšníků až dolů k myčům nádobí v nejnižším podpalubí. Méně početní byli Filipínci, nabízející opojné nápoje, jimž se správný muslim musí vyhýbat. Indonésie je přece končina s největším počtem příslušníků islámu na světě. Filipínky též pracovaly za přepážkou v rolích úřednických. Mnohé z nich mimořádně lahodného vzhledu. V jiných rolích setrvávali příchozí východoevropského původu – v kasinu rozdávat karty, roztáčet ruletu. Věnovat se pianu, houslím, obživovat klasické opusy, nabízet vídeňské valčíky pro potěchu libujících si staromilců.
Co na lodi činit: tužit si tělo (v několika fitnesscentrech pobíhat, sportovat, plavat, v jacuzzi se marinovat), tužit si mysl (knihovna, přednášky, kvízy, hry, šachy, internetové středisko, různá divadelní představení, broadway shows, kino – tři představení denně). Popíjet v řadě barů, s možnostmi se přežírat od brzkého rána až do půlnoci, což činilo překvapivé množství nenasytů. Dostalo se nám hrozivé, leč zcela realistické informace, že průměrný přírůstek na váze činí jednu libru – téměř půl kilogramu denně. Taková perspektiva pak přidává fitnesscentrům a urputnému pobíhání po palubě na přitažlivosti.
Začíná to snídaní, která se lenošivým dodává přímo do kabiny. Z výběru opisuji: Ovoce, nápoje, šťávy, jogurty, omelety, slanina, vejce, maso, cereals, mnohé jejich druhy. Prostorů k přejídání několik: jednak neformální, nejvíc navštěvovaná jídelna se samobsluhou, na nejvyšším poschodí, opakovaně si tam zajít a přecpávat. S obtížemi jsem odolával orientální krmi jakož i kokosové zmrzlině. V jídelnách s perfektním servisem se obsluhovalo na dvě směny – rezervace nutností. Zvolit si nejen čas, ale i velikost, tvar stolu, kolik stolovníků. Trpká zkušenost mě poučila volit změnu u každého večeřadla, s příležitostí a pravděpodobností poznávat neobvyklá stvoření. Nebo ovšem se trýznit ve společnosti beznadějných blbců. Etiketa prezentace: většinou dress code – smart casual, což ve skutečnosti
vyžadovalo přijít aspoň v poněkud civilizované podobě, a jednou dvakrát se dostavit vyšnořen formal. Páni v tmavém, třeba i smoking se škrtícím motýlkem, dámy v garderobách příslušně ošperkovány. Poněvadž jsem již na různých HAL lodích dohromady absolvoval několikměsíců takové zkušenosti, jakožto povýšený člen Mariner Society jsem obdržel pozvánku na oběd s kapitánem. Tak jsme tedy začali plout. Snad ten náš Rotterdam VI se nepromění v Titanic II sýčkoval jsem. „Nebo Costa Concordia II,“ kdosi přispěl s pravděpodobnějším zpřesněním.
