STŘEDOZEMÍM PO SEZONĚ PLOUTI: VYÚČTOVÁNÍ VÝSLEDKU
Závěrem do každé kabiny – stateroom přece – dorazil CRUISE LOG, souhrnné vysvědčení kdy, kde a kam jsme spěli rychlostí čí pomalostí v rozsahu od 13 do 21 uzlů, jíž jsme všeho všudy absolvovali pouhých námořních 1704 mil.To byla zpráva totožná pro nás všechny. Vyúčtování výdajů bylo podstatně podrobnější a lišilo se od pasažéra k pasažérovi. Na první pohled taková plavba vypadala jako téměř laciný špás. Na palubě dominovalo bezpeněžní hospodaření – žádné bankovky, ani jeden dolar či kopějka. Vše se řeší podpisem na účtu za jakoukoliv maličkost.
Při prvním vstupu na palubu, k obědu jsem si objednal jedno holandské pivo, podepsal jakýsi papírek, na stvrzence plno údajů, daňových přirážek, se závěrečnou cifrou 7 dolarů. U večeře si objednat sklínku vína a cena to bude pětinásobná. Praxe poskytování zpropitného se se teď zmodernizovala automatickým připočítáváním 12 dolarů na den za každou osobu, takže dlouhodobý rodinný výlet s paterčaty se může citelně prodražit.
Našim dvěma pečlivě se starajícím cabin boys jsme navíc dali stodolarovou bankovku, ať se o ni podělí. O výdajích za nehorázně předražené excursion výlety jsem se už dřív v textu nevlídně vyjádřil. Rovněž nezapomenout na nemalý obnos za letenku a za hotel před započetím plavby. Když se pak všechny výdaje sečtou, tohle věru není to nejvhodnější prostředí po příliš šetrné povahy.
– – –
Nic nevím o počínání konkurenčních společností, ale tato Holland America jako fungující organimus si počíná znamenitě – od začátku až do konce. Příklad: poslední naše noc na palubě, opustí ji víc než tisíc pasažérů všemožnými směry, nutno se tedy postarat o jejich rozvoz, rovněž aby se ani jedno zavazadla nezatoulalo. Rozdány nám identifikační visačky v různých barvách, s různými číslicemi. Ty jsme připevnili ke kufrům, před půlnocí je vystrčili před dveře a víc se o ně nestarali. Vyzvedli jsme si je až na letišti. Tím končila odpovědnost Rotterdamu a my vstupovali do jiného světa, v něm se museli o sebe postarat, což bylo příležitostí k všelijakým protivnostem.
Zatím co do Atén jsme se s obtížemi přes Paříž dostali s Air France, zpáteční cestou to mělo být přes Řím s Alitalií. Na aténském letišti, svým rozsahem bez obtíží zvládnutelném, předehrou k pozdějším svízelím bylo několikahodinové vyčkávání ve společnosti , kterou bych s nadšením přál svým úhlavním nepřátelům: druh stěžovatelů, jakoby permanentně mravně popuzených. Vzteklá babizna na invalidním vozíčku, z něho každou chvíli slezla, schopně se pohybovala a holí mávala. K tomu čínské trio protestujících svým kantonským dialektem a čehosi nezřetelného se domáhající. Neodolal jsem a jejich inkoherentní lamentace na magnetofonu zaznamenal. Totéž jsem učinil k zaznamenání zvuků vřeštících spratků – pořádná to pohroma, bič na neurotika mého typu.
V Římě tedy přesedáme, máme dvě hodiny času, to snadno zvládneme. Podařilo se to jen zázrakem. Berlusconiho Řím překonal pařížského de Gaulla, letiště mnou proklínané již na začátku tohoto miniseriálu. Panovala tam nijak překvapující, nadále trvající oprávněnost legendárního Mussoliniho povzdechu, že v Itálii situace je beznadějná, ale nikoliv vážná, že tam vládnout není obtížné, ale toliko zbytečné. Tak nějak on ujišťoval a víme, jak to s ním dopadlo. Letištní prostor značný, nápisy s doporučením kudy kam jen italské nebo zcela neexistující. Stejně jako v Paříži, i zde se musí projít pasovou a bezpečnostní kontrolou pasažérů v tranzitu, bez zájmu či možnosti se na onom území vůbec pozdržet. Čekání v dlouhé frontě na zbytečné, leč tolik potřebné razítko, další zrychlené pachtění skočit do automatického vlaku bez řidiče, bez představy, kam že se to řítí. Z vlaku pak dost bezhlavě vyskakujeme, dál se ženeme, v poslední minutě či snad jen vteřině přece jen na palubu dorazíme. Retrospektivně se mi vybavily bizární okolnosti mého někdejšího úprku s S-Bahn z východního do západního Berlína.
Air France servírovala výtečnou stravu, víno, kdežto Alitalia posloužila hanebnou lasagnou. Elegantní, ochotné francouzské letušky, kdežto nerudný pánský taliánský personál. Nemohl jsem otevřít stoleček před sebou, tedy jsem požádal o asistenci a dozvěděl se, že to je polámené, ať se nedivím. Přes uličku velmi v doslechu vřískal neutišitelný chlapeček, dokonalý akustický či auditivní terorista. Zardousit ho by bylo zasloužilou službou lidstvu. Let čím protivější, tím je delší, taková je ponurá zkušenost.
Konečně jsme se dočkali, prošli pasovou procedurou, přihrnuli se ke správnému otvoru, z něhož se na pásu zzčala šinout zavazadka, veletucty jich, stále na ty naše čekáme, aniž bychom se dočkali. Ano taková to byla realita, Mussolini se nemýlil. Dočkali jsme se jich za několik málo či hodně dnů, kufry připutovaly bizárními oklikami Texasem.
Ultimální závěr, který si zaslouží toto podstatné zpřesnění: vzdor opakovaným jeremiádám, tento starý protiva dychtí zdůraznit, že po sečtení všech plusů a minusů, zkušenost to byla užitečná a vzdor nemalým výdajům i obohacující.
