Všetkých troch vás v minulosti postihli zákazy komunistického režimu. Boli za tým konkrétni ľudia, čo vás pre vlastné kariéry trápili a ktorí vám nepriali?
Stanislav Štepka: Po osemdesiatom deviatom som na to iba kývol rukou, mysliac si v naivnej viere, že tamtá perepúť sa prepadne kdesi v smutnej histórii. Dosť som sa mýlil. Keby tak mohli, ako za starých funkcionárskych a straníckych čias, iste by mi už dávno dali najavo čo a ako, respektíve by ma dali do laty. A tak sa im snažím radšej vyhnúť – tak ako nadmieru zdravým hlupákom či infekčnej chorobe.
Jiří Suchý: Zákazů jsem si od minulého režimu užil dost. Byli jsme divadlo silně apolitické a to bylo naše největší politikum. Vzdorovali jsme tlaku, kdy se po nás chtělo, abychom se konečně „vyjádřili k socialistické současnosti“, ale my jsme se nevyjadřovali. (Titulky z Rudého práva: „Kam kráčíš, Semafore?“, „Semafor v říši mlhovin“, apod.) My jsme tu současnost ignorovali a to nám bylo příslušnými orgány zazlíváno. Zrušit nás ale nedokázali, ohromná popularita Semaforu jim to nedovolovala. A, koneckonců, my jsme na režim neútočili, takže důvod ke zrušení tu nebyl. Zrušit divadlo protože něco nechválí, to jim přišlo přece jen nevhodné. A tak namísto zrušení se uchýlili k likvidaci zevnitř souboru. Usilovalo se o vytvoření dalších tvůrčích skupin, takže mně ubývalo hracích dnů.
Milan Lasica: Keď nastane taká spoločenská situácia, že možno ľudí šikanovať a prenasledovať, vždy sa nájdu konkrétni ľudia, ktorí sa do toho ochotne pustia. Ale vždy sa nájdu aj takí, ktorí pomôžu a ochránia.
Ako principáli a aj autori máte právo na výber príťažlivých hereckých partneriek. Využívate ho?
Stanislav Štepka: Ešte sa mi nestalo, že by som pri písaní novej hry myslel na to, čo za krásu mi prihrnie do náruče. Prihodilo sa mi, isteže, že som sa ako napríklad v „Hre o láske“ ocitol na scéne s driečnou Soňou Norisovou a mali sme sa bozkávať. Ale skončilo sa to ako vždy: zostala iba pekná predstava. Navyše – ako herec ani neviem, ktorú postavu budem nakoniec hrať. A to by ma dosť napálilo: napíšem si príťažlivú scénu, ale bude ju hrať niekto iný! U režiséra Nvotu je však bežné, že nás poprehadzuje krížom-krážom, a dokonca to pekné a príjemné, čo vzniká vo fantázii a na papieri, na papieri aj zostane. Tadiaľto cesta do ženskej náruče v autorskom divadle nevedie.
Jiří Suchý: K tradici kabaretu, music hallu, revue patří neodmyslitelně i stádo krasavic. Toho se držíme i v Semaforu a dodnes je nám za to pánská, ale mnohdy i dámská část publika, vděčná. V našem případě se jedná spíš o stádečko a právo první noci nahrazujeme vzájemným přátelstvím.
Milan Lasica: Vybral som si Satinského, respektíve vybrali sme si seba navzájom, takže problém s javiskovými partnerkami odpadol. Satinský bol pre mňa ideálny partner aj partnerka.
Úspech na javisku prináša aj úspech u žien. V šesťdesiatych rokoch musel byť zvlášť sladký, veď doktor Miroslav Plzák opisoval tie časy ako raj pre mužov… Vy ste museli mať celý zoznam krásnych žien.
Stanislav Štepka: Môžem povedať, že prevažujúcu časť nášho publika tvoria ženy. A sú skvelým srdečným publikom. Tak ich cítiť v hľadisku, že je to pasia. To ich muži, ak prídu, sa ošívajú a zahriakujú ich, aby sa toľko nerehlili. Ženy sú výborné diváčky, sú spontánne. A keď nás niekedy čakajú po predstavení, dosť často je aj z mužského pohľadu sa na čo pozrieť, a ak sú navyše zvedavé, kedy máme konkurz na nové herečky, že by to rady skúsili, tak to poteší. Poväčšine to nevyjde, a tak sa opäť stretneme – my na javisku a ony v hľadisku.
Jiří Suchý: Byli u nás herci, kteří ten seznam měli. A z toho okruhu ctitelek si mohli vybírat. To nebyl můj případ. Když jsem měl nějakou ctitelku, tak mi jedna vydržela tři nebo pět let. Takže já jsem byl v lásce spíše na ty stálice. A manželky jsem měl jen dvě. Ta první zemřela a ta druhá byla u nás uvaděčka. Vždy když se končilo představení, tak jsem viděl, že celý ten čas zbožně stála vzadu a dívala se, zatímco jiné uvaděčky se bavili kdesi při šatnách. Tak jsem se s ní oženil.
Milan Lasica: Nemal som zoznam. Ženy ma neobletovali. Je mi to ľúto.
Nemali ste pocit zmaru z toľkých nerealizovaných projektov v ére komunistickej vlády?
Stanislav Štepka: Po roku 1969, prišli normalizátori na myšlienku premenovať tieto spontánne súbory ľudového kabaretu na politické agitačné skupiny. Jeden vysoký funkcionár nám aj sľúbil do daru dodávku, povestne nevládnu Škodu 1203, keď sa prispôsobíme a na úvod našich vystúpení povinne odrecitujeme niečo revolučné, alebo aspoň uvedomelé, a potom na záver môžeme aj niečo veselé hodiť. Ale prednosť má angažovaná poézia. Tak to boli krajné situácie „buď – alebo“. Chvalabohu, nepodriadili sme sa, vytrvali a oni už neškodia.
Jiří Suchý: Když bylo nejhůř, dělal jsem třeba komentář pro kreslený film v Ostravě. Takhle jsem jim unikal a ohromně mě to bavilo. Podobně prošvihli dokonce dvakrát Wericha v Lucerně. To byla ta moje satisfakce, že jsem je vždy nějak převez. No, byli blbí …
Milan Lasica: Mal. Potom, ako týždeň pred premiérou zakázali našu hru „Náš priateľ René“, v čase, keď sme si naivne mysleli, že už je zase po rokoch všetko v poriadku. Vtedy som skoro podľahol zúfalstvu. Dostala ma z toho moja žena.
Paradoxne v Novembrovej revolúcii nikto z vás troch neprejavil záujem sa tomu neprajnému režimu „odvďačiť“. Pán Lasica sa na tribúne len mihol, rovnako pán Štepka, a viac sa o politiku nezaujímali. Ani som nepostrehol, že by sa niekto z vás pokúšal vrátiť to trápenie za predošlé roky ich pôvodcom.
Stanislav Štepka: Na politického tribúna nemám ten správny odhad. Divadelné dosky a tie, z ktorých sú zhlobené politické tribúny, sa nedajú kombinovať. Buď jedno, alebo druhé. Mne našťastie zostali tie divadelné…
Jiří Suchý: Když bylo po převratu, kdy i já jsem stál na tribuně, vyřídil jsem si účty s minulostí naším představením „Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací“. Jako název jsme tu použili první verš refrénu písničky Voskovce a Wericha. Dostali jsme za to dílko cenu České národní rady a tím už naše politické aktivity skončily. V televizi jsme se několikrát účastnili politicky zaměřeného programu „Večírek nejen pro zvané“ a tam se mi zprotivilo dělat satiru proti novému režimu. Dělat satiru protože se to smí, mi nesedělo. A dělat jí tehdy když se nesmělo, to nešlo.
Milan Lasica: Tie chvíle v osemdesiatom deviatom prebúdzali vo mne celkom iné pocity ako túžbu po odplate.
Všetci traja ste v dôchodkovom veku, a predsa stále pracujete so živým publikom vo vlastnom divadle…
Stanislav Štepka: Už sme uvažovali, že sa dám na skúšku alternovať. Ale zvykli by si diváci na RND bez Štepku? Neviem, to sú všetko otázniky. Nevyskúšal som to.
Jiří Suchý: Když jsme se před léty se ženou vydali k moři, myslel jsem si, jak si tam pohovím a nebudu na nic pracovního myslet, žádné problémy řešit. Vydržel jsem den. Už večer jsem byl nervózní a na druhý den jsem si šel koupit sešit a do něj jsem za tu dobu napsal dvě balady do Kytice. Tím jsem se uklidnil. Nemusel jsem psát celej den, pár hodin jsem tomu věnoval, pak odpočíval, a večer ještě hodinku nad tím seděl. Je to závislost a já kolikrát závidím těm, co jsou schopní jít na dovolenou, strávit tři neděle nicneděláním a opravdu odpočívat.
Pro mě je i ten čas divadelních prázdnin vlastně taky pracovní, ale můžu bejt doma. Jak říká doktor Mahler: „Já když mám někam jít, tak bych se nejradši vzepřel rukama futer od dveří a nepustil.“ Už Schopenhauer říkal, že cestování je zábava idiotů.
Mně manželka nutila cestovat a už jsem viděl všechno od Kanady po Austrálii, od Spojených států až po Azerbajdžán. Já nechtěl, ale ona po tom toužila. Tak jsem si vždy vzal papíry a každý den aspoň chvíli na hotelu psal. Jinak bych měl pocit prázdna, až nudy.
Milan Lasica: Moja žena mi vraví, že keby som prestal pracovať, tak schátram. Ja si myslím, že som už schátral. Ale pracujem, lebo neviem, čo iné by som mal robiť.
S publikom komunikujete už desaťročia a tvrdí sa, že časom si každý komik vytvorí svoj okruh skalných divákov. Aké je vaše publikum?
Stanislav Štepka: Chvalabohu, nikdy nehráme pred prázdnou sálou, a to ma teší. Celé to javiskové hľadanie vlastne robíme v dlhoročnom kontakte s divákmi. Nechceme v divadle robiť nič také, o čom by sme si mysleli, že až iná doba nás pochopí a všetci, čo sedia tam dole, sú hlúpi, kým my na javisku sme nejakí géniovia. Či sa už ľudia smejú, alebo ticho sedia, podstatné je, aby počas predstavenia neodchádzali a aby sme cítili, že si rozumieme. Zrejme prišli preto, že chcú počuť aj to, čo sa koľkokrát hanbia nahlas vysloviť alebo majú rôzne predsudky… Ako keby sa o určitých veciach nepatrilo v slušnej spoločnosti rozprávať a akoby boli niektoré témy tabuizované. A my divadelníci sme niekedy tou „neslušnou spoločnosťou“, čo to ide za nich na javisku tak trochu vybaviť.
Jiří Suchý: Za těch třiapadesát sezón jsem docílil toho, že ti co k nám chodí, vědí proč k nám přišli. Mezi jevištěm a hledištěm vládně něco, čemu odborník říká metakomunikace. Prostě si rozumíme. A to je to, proč dnes nedokážu s divadlem přestat.
Milan Lasica: Úprimne poviem, že by som bol rád, keby sa všetkým páčilo to, čo robím. Hoci viem, že to nie je možné. Nikdy som sa však nepokúsil prispôsobovať to, čo robím tak, aby sa to páčilo každému.
Chýba vám divadlo po letnej divadelnej dovolenke? Baví vás ešte hrať?
Stanislav Štepka: Už v polovici dovolenky mi chýba. Aj preto ešte hrám. A stokrát som si povedal, že už budem len písať a občas sa prídem pozrieť, ako to tým mojim ide. Ale vydržal by som to?
Jiří Suchý: No, když končí divadelní prázdniny, tak se velmi netěším. Ale jak se sejdeme a začneme zkoušet, tak mě to zas chytí.
Milan Lasica: V lete v šesťdesiatom ôsmom som sa už nemohol dočkať, kedy skončia prázdniny a zase začneme v Divadle na Korze hrať. Potom prišli Sovieti a bolo po radosti. Odvtedy som sa už na začiatok sezóny nikdy netešil. To im nezabudnem.
Je teda pre vás rozdávanie humoru a hranie drogou?
Stanislav Štepka: To je silné slovo, ale inak nazvať to asi ani nejde… Viete, ja už od obeda pozerám na hodiny a moja žena vie, že musí všetko opakovať dvakrát, lebo nevnímam. Už som myšlienkami na scéne. Ja si z divadla robím zážitok. Pre mňa je každé predstavenie premiéra a mám vždy miernu trému. Preto tiež potrebujem kontakt s kolegami, spolu sa príjemne naladiť. Lebo, žiaľ, doba je taká, že komunikujeme na diaľku cez mobily a internet, ale porozprávať sa z očí do očí sme si odvykli.
Jiří Suchý: Pro mě ne. Teď když se mám každý den zvednout o půl šesté a jít do divadla, tak jsem strašně otrávený. Pátá až šestá hodina jsou hodiny utrpení a hrozně se mi nechce. Ale když přijdu a vidím ty príma lidí a přátele, tak to ze mě spadne. Droga by byla, kdybych bez toho nemohl vydržet. Ale to jsem ještě nezkoušel.
Milan Lasica: Droga je smiech v hľadisku. Ešte stále to funguje, aj keď už nie tak intenzívne ako voľakedy.
Omnoho viac nájdete v samotnej knihe.
Ale aj doplnenej a aktualizovanej e-knihe.
