Pro čtenáře, kteří tam dosud nebyli: v Karibiku tento ostrov Hispaniola je po Kubě ten zcela největší, rozsahem se téměř rovná České republice. Dominikánské republice patří dvě třetiny – hory, úrodné roviny, trošku i pouště. Končiny to nadále převážně zemědělské. Suverenitu, vlastní nezávislý stát, tam získali téměř o sto roků dřív, než my, bývalí poddaní habsburského mocnářství. Španělské nadvlády, nikoliv však řeči, se zbavili v roce 1821. Většina domorodců je rasově pomíchaná, s náboženskou vírou téměř kompletně katolickou a s tradicí pramálo kvalitního panování. Diktátor generál Rafael Leonidas Trujillo dominoval třicet let, až do svého zavraždění v roce 1961. Svého čtyřletého vnoučka povýšil na admirála, ale za druhé světové války poskytl azyl politickým utečencům před Hitlerem, jež USA odmítly přijmout. Ostrov Hispaniolu sdílí s republikou Haiti, jíž patří jeho západní třetina. Jejich společná, přes 300 kilometrů dlouhá hranice je občas uzavřená a aspoň donedávna tam neexistovala ani jedna pořádná, obě strany spojující silnice.
Jestliže návštěvníka Dominikánské republiky, když ne šokuje tak aspoň zkruší tamější bída, z pohledu Haiťana to je země téměř zaslíbená. Proto tamějším směrem se snaží proniknout ještě větší chudáci. Dochází pak k deportacím desetisíců, k mezivládním nedorozuměním a konfliktům. Uniknuvší běženci přežívají v podmínkách surového vykořisťování na plantážích. Málo se o tom ví a píše, skoro nikdo se nezajímá. Přitom, měřeno-li americkým metrem, je to svět téměř za rohem, z New Yorku pouhé tři hodiny letu.
Objevily se obrysy ostrova, vidět byl vyprahlý terén, vůbec nic zeleného, žírného. Na letišti hlavního města Port-au-Prince velký nával lidí a u toho chaos, jak v zemích Třetího světa bývá. Odvoz do města mě ujistil v přesvědčení, že tam si auto, bylo-li by vůbec k mání, určitě nepronajmu. Kličkovat mezi davy, zvířaty, všelijakými povozy na silnicích bídné kvality a bez ukazatelů, kde co kam vede. Pouze na některých hlavních ulicích visel na kandelábru kus rezavého plechu s někdejší, nyní již nečitelnou informací. Za metropolí se cesty nezřídka měnily ve stezky či zcela ustaly.
S manželkou a potomkem jsme se usídlili v docela moderních prostorách a pustili se do pěší inspekce města. Měnu tam tehdy měli a třeba ještě mají dvojí – místní gourde a americké dolary. Leckdo se s námi snažil dát do řeči, cosi nabízet, prodávat, ale činilo se tak bez agresivity, jaké je návštěvník vystaven třeba v Káhiře. Míjíme pár vytesaných státníků na kobylkách, došli jsme k mauzoleu Papa Doca Duvaliera.. Pietní místo dělalo jednoznačně ponurý až zlověstný dojem: komíny do modra, na způsob dětské malovánky pekla. Jakoby komíny pekelných pecí a též koncentráčnických krematorií.
Veseleji se prezentovala velitelství police veřejné i tajné, tamější Lubjanka a kachlíkárna, se zdivem kanárkovitě žlutým. Prezidentský palác byl bělejší než washingtonský White House. Za hradbou nás strážní vojáci docela vlídně pozdravili. Žádná tedy břitká strnulost v medvědích čepicích, jejíž nositele lze šimrat a přece se nepohnou. Zaznamenávám skuliny v terénu, z nichž trčily hlavně zbraní. Kulometná hnízda pod trávou, na níž se pásly a zvuk vydávaly středoevropsky vypadající husy.
Po návratu do New Yorku jsem kontaktoval dopisovatele předních švýcarských novin a též kamaráda ještě z našich pražských studií, který se v končinách západní hemisféry předobře vyznal. Tuze se divil této změně k lepšímu: donedávna bylo pouhé přiblížení k prezidentskému pozemku přísně zakázáno a na zahradě vládce parkoval kanóny a tanky.
Haiti se tradičně vyhýbalo regionální spolupráci a ekonomické integraci. Za areálem již chátrajících novostaveb jsem dopochodoval k audienci u důležitého ministra. Lichotil jsem mu zmínkou o odlivu teroru, vyprazdňování mučíren, a přeptával se na palčivé neduhy doby. Ministr se rozpovídal o ekonomii, jmenovitě o starostech s nedostatkem zahraničních investic. Je třeba zdrojů, aby se mohlo budovat a lid byl zaměstnatelný. Jenže do takového klimatu, zejména politicky nepříznivého, se racionální investor nepohrne.
Usedneme v kavárničce, servírováno je cokoliv – dávka rumu za pouhých dvacet amerických haléřů. Vynikající rum Barbancourt v mnoha variantách. Zalíbila se mi příchuť kokosová natolik, že jsme podnikli celodenní výpravu do kraje, seznámit se s výrobnou tak znamenitého moku.
Oněch pár turistů v městě volilo taxi, my jsme lezli do občas se vyskytujících autobusů. Výlet od mořské hladiny a tristního mraveniště v metropoli do kopců na dýchatelnější vzduch, tam kde sesazená kreolská elita měla svá sídla. Pokračovali jsme pěšmo, nahlédli do několika galerií, porozprávěli se sdílným knězem, přidala se k nám místní mládež, nemající potíže s angličtinou. Národ spolu mluví kreolsky, vyučujícím jazykem je ale franština, případně i angličtina. Ptám se po jejich ambicích, přáních do života. Odjezd z ostrova, samozřejmě. Když ne do Ameriky, tak zejména do Montrealu, kde franština kraluje.
Jakoby každý Haiťan maloval či aspoň usiloval něco takového prodávat. Ultrabarevné výtvory, sem tam primitivismus, na mysl přijde Henri Rousseau, plno šmejdu samozřejmě, ale s trpělivostí lze za pakatel získat hodnotné práce. Lze je i najít na proslulém tzv.Iron Market, kde je k mání od všeho – metrové malby v oleji jakož i burské oříšky a podprsenky. Hodně hlomozu u toho, rovněž s nebezpečím být zavalen a usápán chtivými prodavači. (Proč ten celý tržní blok s mohamedánskými minarety tam v Karibiku? Design byl dílem proslulého M.Gustava Eiffela a měl být dodán do jižní Asie, končin nynějšího Pákistánu, V Paříži se ale spletli a poslali na tuto adresu.) Prodává se též láska žen barvy kávy s různým přidáním mléka.
Přítel mi doporučil neopominout restauraci, rovněž pojmenovanou Sans Souci, a představit se paní majitelce, vídeňské uprchlici před Hitlerem. Provdala se za místního Kreola a podařilo se jí na takové adrese realizovat nepravděpodobnou kombinaci elegance z dávného světa a časů, vše umocněno tropickým prostředím, dary přírody, jež Vídeň vskutku nemůže poskytnout. V pozadí nevtíravá hudba a o něco hlasitější zvuky přírody, kolem se pohybovaly elegantně odění služebníci. Předpokládám, že i sem docházíval Graham Greene za inspirací.
Za tmy kráčíme několik uličních bloků zpět k hotelu a ani nás nenapadne se bát.
Z chudého lidu věru nešel strach. To bylo tehdy. Teď už delší dobu bych takovou pošetilost doporučoval pouze zájemcům o sebevraždu.
Autor: Ota Ulč
