Praha v 80. rokoch mala ešte ľudské rozmery. Malá Strana aj Staré Město mali približne rovnaký počet historických budov, ako dnes, ale obchádzalo ich podstatne menej turistov. Takže, ak ste zastavili nejakého Malostraňáka s otázkou na správnu cestu, tak s vami bez problémov ešte popošiel, aby bol isté, že trafíte. Dalo sa s nimi dokonca posedieť na pive a podebatovať. Prišiel som do Prahy v tom desaťročí dvakrát na polročnú vedeckú stáž a cez známych literátov som čoskoro poznal mnohé vzácne osobnosti českej kultúry. Napríklad práve pán Jiří Suchý ma, na príhovor jeho brata Ondřeja, ako vedeckého ašpirantíka osobne usádzal pred predstavením v ich Semafore, aby som videl, čo najlepšie, a ešte aj ušetril.
Už pár rokov predtým som ako študent biológie na vysokoškolskej praxi v Prahe našiel spôsob, ako sa do večne vypredaného Semaforu dostať v ktorýkoľvek večer a zadarmo. Musela byť ale teplá jar, či jeseň, lebo vtedy cez prestávku vychádzali diváci do pasáže nadýchať sa čerstvého vzduchu. Tak len stačilo zamiešať sa medzi nich, v bufete na medziposchodí si kúpiť džús a po druhom zvonení sa nechať „uniesť“ vlnou platiacich divákov do podzemia, keď sa vracali na svoje miesta. Bol som si istý, že prejdem aj preto, že v Semafore existovala zvláštnosť a síce priestor pre divákov na státie. A tých nikto nepočítal…
Iste uznáte, že po toľkých skúsenostiach sa mi zdalo, že rozhovor s pánom Suchým bude samozrejmosť. Ale, ako hovoria Česi, „chyba lávky“. Medzičasom prebehla revolúcia, nastala sloboda slova a pán Suchý sa zjavne vyrozprával slobodne až tak, že ďalšie rozhovory jednoducho odmietal. Prehováranie bolo márne. Narazil som skrátka na obdobie, kedy sa proti rozhovorom nekompromisne zatvrdil a nešlo s ním pohnúť.
Odložil som tak nechtiac túto „pošetilú“ myšlienku a rozhodol sa čakať. Čakal som dvadsať rokov. Pre istotu zopakujem – dve desaťročia. Pochopiteľne, nevolal som mu každý rok. Nevolal som mu vlastne vôbec. Ale nezabúdal som a odrazu som ho po tej dlhej dobe videl v dejvickom sídle Semaforu, ako prijíma ocenenie z rúk môjho priateľa Jiřího Klapku, a zároveň krstí knihu, ktorej pomohli na svet moji dlhoroční priatelia Naďa Vokušová a Vladimír Skalský. V takom tesnom priateľskom okrúžení sa mi zdalo, že pán Suchý už nemôže odolať. A skutočne, takmer vzápätí súhlasil s rozhovorom. Ale kým som sa z toľkého šťastia spamätal a prehrabal sa archívom k pôvodným otázkam, nastala v Semafore vážna finančná a tým aj existenčná kríza a opäť sa zdalo, že mi rozhovor s pánom Suchým, ako hovoria Česi, „unikne o fous“. Ale to už sa k orodovníkom pridal aj pracovne pánovi Suchému najbližší semaforský výkonný riaditeľ Jiří Svoboda a, opäť ako hovoria Česi, „dobrá věc se zdařila“.
Tu je výsledok. Verím, že sami uznáte, že to za tú vytrvalosť aj dobrú vôľu všetkých zúčastnených to stálo.
Divadlo a politika
Od roku 1969 ste bol fakticky pod stálym stresom pokusov o Vaše vytlačenie na perifériu kultúry a likvidáciu populárneho divadla, ktoré ste založil. K tomu trenice s ďalšími skupinami. A keď ste vzácne mohlo robiť televízny film, ako bola „Růže pro Oldřicha Nového“, tak Vás zasa niekto udal práve z prostredia Semaforu. Režisér toho filmu Adler sa z toho zrútil a skončil v nemocnici. Ako to, že Vy ste tomu všetkému odolal v zdraví?
Je to tak, já se nesesypal z ničeho. Tak třeba když jsme přišli o divadlo v Karlíně. Čtrnáct dnů předtím jsme ho privatizovali, pak přišla staletá povodeň a bylo po divadle. Nejčastější otázka novinářů pak byla: „Kde jste vzal tu sílu pokračovat?“ Ale já žádnou extra sílu nikde nebral. Jen jsem si řekl, že teď jsou povodně aktuální téma, na to budou lidi chodit a budeme to hrát po různých divadlech a snad někde zapustíme kořeny. Já se vždy díval dopředu. Ani jsem se nešel podívat na to naše vytopený divadlo. Místo toho jsem hned ten den sednul a začal psát a do sedmi týdnů byla premiéra. A ještě jsem k tomu namaloval plakát.
No ale predsa, nemal ste pocit zmaru z toľkých nerealizovaných projektov? Sám ste vo svojich inventúrnych pamätiach písal, ako Vám vtedy na Barrandove zvykli „prijať“ scenáre, aj ich vytlačiť s hlavičkou Čs. filmovej tvorby a nikdy z toho nič nebolo. Pripomína mi to až beštiálne cynické duševné týranie, aké predviedli v sovieti na slávnom botanikovi N. I. Vavilovovi, ktorého zavreli v rámci nezmyselných stalinských čistiek. Aby bol predsa užitočný, požiadal, či smie vo väzení napísať učebnicu botaniky. Nechali ho to veľké dielo dokončiť a potom ho pred ním spálili… Ako ste s týmto truc podnikom a nezmyselnými prekážkami dokázal vyrovnať?
Já to měl vyvážený ohromnou radostí. Zatímco všemožná strana se mně pokoušela všude udusit, já jezdil po republice za mladými lidmi, kteří ani nevěděli, že mně nemůžou zvát. Až po několika letech na to z partaje přišli a zase zakázali. Nebo jsem dělal komentář pro kreslený film v Ostravě. Takhle jsem jim unikal a děsně mně to bavilo…
V už spomínaných pamätiach opisujete stretnutie s básnikom Jaroslavom Čejkom, ktorý sa koncom roku 1989 na pár mesiacov stal šéfom kultúry v komunistickom Ústrednom výbore. Prekvapila ma tá ochota na stretnutie, keď už bola moc komunistov v koncoch…
No, já jsem tu ochotu projevil, abych dal najevo, že si cením ten jeho zájem i odvahu nám nabídnout ruku. Tak jsem se s ním sešel, ale pochopitelně už to k ničemu nevedlo. Pak se po pár letech ozval dopisem, ale už nevím, co to chtěl. A já si řekl, že mu určitě musím vyhovět, ale ten list se mi ztratil. Já tím pak trpěl celý leta, že on si myslí jakej jsem už na něj nafrněnej, když není ve funkci. A letos jsem dostával cenu a on tam byl, tak jsem mu to vysvětlil.
Já mám totiž krabice plné dopisů, některý ještě neotevřený, a jsou jich tisíce. A pořád si říkám, že odpovím na ty nejdůležitější. No ale když teď mám napsat tolik her a ještě režírovat, tak to zase nestihnu…
Paradoxne k toľkým zlým skúsenostiam sa v Novembrovej revolúcii napríklad pán Lasica len mihol na tribúne, rovnako pán Štepka, a viac sa o politiku nezaujímali. Ani som nepostrehol, že by sa pokúšali vrátiť to trápenie za predošlé roky ich pôvodcom. Dokonca pán Štepka v rozhovore so mnou poznamenal, že niektorých „zakazovačov“ z predošlého režimu stretol po rokoch opäť plných energie a sebadôvery niečomu prekážať, keď už nemôžu zakazovať. Ako to bolo a je s Vami?
Když bylo po převratu, kde i já jsem stál na tribuně, vyřídil jsem si účty s minulostí naším představením „Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací“. Jako název jsme tu použili první verš refrénu písničky Voskovce a Wericha. Dostali jsme za to dílko cenu České národní rady a tím naše politické aktivity skončily. V televizi jsme se několikrát účastnili politicky zaměřeného programu „Večírek nejen pro zvané“ a tam se mi zprotivilo dělat satiru proti novému režimu. Dělat satiru protože se to smí, mi nesedělo. A dělat jí tehdy když se nesmělo, to nešlo.
O zberni nápadov a ich využití
V jednej zo svojich kníh ste odhadol ideálnu kadenciu humoru na jeden vtip na minútu predstavenia, to je 120 dokopy. Na 7 hier to je až 840 vtipov. Vy ste tých vtipov musel navymýšľať už tisíce!
A víte, že se tomu sám divím. Ale dlužno zaklepat, že naštěstí se ty lidi vždy zasmějou a divadlo burácí smíchem…
Máte zásobáreň vtipov?
Mám v počítači rubriku „Nápadník“ a tam si zapisuji náhodné nápady. Ale málokdy se to hodí do hry, co zrovna píšu.
Neopakujú sa Vám po toľkých rokoch vtipy? Ako u hudobníkov…
To nevím, ale stalo se mi to s muzikou. Ale to bude už 30 let. Napsal jsem písničku i s hudbou a tu jsme nahráli. Byl jsem na ni pyšnej. Uběhli 2-3 roky a já si v autu přehrával staré kazety a poslouchám, že tu písničku zpívá Gilbert Bécaud. A skoro doslova jsem ji od něj opsal v dobrý víře, že jsem ji vymyslel. Naštěstí to nebyla známá píseň, tak mi to prošlo…
Za tie roky máte iste už premyslenú stavbu pointy, škrtáte neúspešné vtipy, keď sa v novej hre neuchytia?
Samozřejmě. Když ty fóry vymyslím a rozložím je strategicky v daném obrazu, tak třeba zaberou úplně jiný, ale velice často se trefím a ta reakce přijde na očekávaném místě.
Omnoho viac nájdete v samotnej knihe.
Ale aj doplnenej a aktualizovanej e-knihe.
