ČERSTVÁ PLAVBA – 7: PŘEJMENOVANÁ METROPOLE
Spějeme k nejjižnějšímu konci naší plavby – 905 námořních mil, což mi na kilometry vychází na 1674,25 – přesně tak. Z domova jsem si přivezl mapu jihozápadní Asie tak důkladně podrobnou, že se v ní nelze vyznat. Spousty měst je označených mrňavým písmem a politicky pozměněnými písmeny. Ze Saigonu se stalo H C M C – Hočimin City a ačkoliv lid si na změnu málo zvyká, pošta zásilky s původním označením odmítá doručit. Jak to asi bývalo v případě baťováckého Zlína, poté co se stal Gottwaldovem? Jak provokatér či pouhý popleta tehdy dopadl?
Žádná loď nás ale na přejmenovanou adresu nemohla dovézt. Muselo se autobusem z beznadějně nezajímavého místa jménem Phu My. I brožurky, zpravidla velebící i tu nejzoufalejší nicotu, se tentokrát vyjádřily zdrženlivě, připustivše „nedostatek zajímavosti.“
Velikánské horko beztoho tlumilo příznivý dojem vůči čemukoliv okolnímu.
Jedna prašná silnice, na ní plno domorodců a motocyklů, obchůdky a pár židlí k posezení. Jak mohou tisíce takového živnostenského minipodnikání ekonomicky přežívat? Pod každou druhou střechou prostor a příležitost k ošetřování, opravování, pokusy o zmrtvýchvstání bicyklů, motocyklů, skútrů. Jimi se vozovka hemžila požehnaně.
Ochranná helma téměř na každé hlavě, hygienická rouška zakrývala každou druhou tvář. Míjíme staveniště, některá v čilém tempu, jinde jen rozvrtaný terén, o nějž budovatelé ztratili zájem.
Ptám se průvodce na podivnost: proč že tam domy stavějí pouze do výšky na úkor jejich šíře? Třeba třípatrové stavení, ale uskrovněné na pozemečku jen několika pár metrů. Proč to neudělat opačně, se značnými úsporami – jako něco zcela přízemního, ve stylu motelů, roztroušených po americkém kontinentu.
„Ovšem že je to napadlo,“ dozvěděl jsem se a obdržel vysvětlení, vyjádřené pouhým jedním slovem: daně. Berní zátěž, což už pak jsou slova dvě, se vyměřuje podle rozsahu použitého pozemku.
Míjíme hřbitovy s nebožtíky kdysi rozličného náboženského světonázoru. Buddhistické a katolické krchovy jsou snadno k rozpoznání.
Najednou pár polí a u kraje silnice člověk s nápodobou mobilní výkladní skříně – metr krát metr, s nabídkou tmavých zelených brýlí, jimiž je vietnamský trh zavalen.
A on tam chudák vytrvalec v žáru sedí, aniž by se mohl zákazníka dočkat, žádný bicykl natož autobus nezastaví .
Sto kilometrů se vleče, nepokojně se vrtím, není co fotografovat. Tak tedy aspoň dumat o zdejší nedávné minulosti – však i tady, v důkladně nezajímavé končině, probíhaly líté boje prosazovatelů komunismu se zastánci, obhájci demokratického pluralismu, a teď aby se všichni potýkali v těchže tržních, konzumních podmínkách.
Konečně se monotonnost začínala vytrácet: vzhlednější výstavba, jakž takž udržované trávníky, na nich krávy, patrně svaté, ležérně se pasoucí. Pěkných ulic přibývá, neomylné znamení, že tohle už bude downtown, s jmény Dior či Gucci, dámská elegance s vysokými podpatky a druh dopravy se zácpami, dobře známými a proklínanými v západním světě. Řidič našeho autobusu několikrát objel park se sochou Hočimina, nedařilo se mu zastavit před hotelem Rex, plánovaným to stanovištěm našeho pozdějšího odjezdu. Policie zrovna ochraňovala skupinu hodnostářů, nastupujících do limuzín s diplomatickým označením a čumilové tleskali..
Pak tedy před námi úkol, jak zvládnout, seznámit se s velkoměstem s hodně pošramocenou pověstí, o níž se přičinili vojáci, civilisté, novináři, misionáři, dobrodruzi, šejdíři, špioni, vytvořivší druh atmosféry, s níž si zdárně dovedlo poradit pero Grahama Greena. Všemožné neřesti kdysi a třeba i teď k mání. Velkoměsto Saigon – HCMC se prý už zmnožilo z šesti milionů na sedm.
A my na jeho důkladné poznávání máme k dispozici hodin jen pět. Kruté časové ultimatum, nutno rozhodnout o prioritách. Šmahem odepisujeme všechny pagody. Pokud tedy historie, tak jen ta nejsoučasnější, naší zkušenosti nejbližší. Na rozdíl od našich včerejších spolustolovníků, neučarovala nám velké popularitě se těšící příležitost s jménem CU CHI TUNNELS DISCOVERY. Inspekce tunelů , podzemních prostorů, do délky mnoha kilometrů, s jejichž výstavbou komunisté a nacionalisté započali za války proti Francouzům. Nory necelý metr široké, o trošku víc vysoké, stále pak rozšiřované, důkladněji hloubené, lépe odolávat bombardování. V nich skladiště, kuchyně, nemocnice, ubytovny, velitelské prostory, kde vymýšlet správnou taktiku a strategii. Návštěvníci tam též uvidí nedávno dohotovený pomník odhadovanému počtu deseti tisíc bojovníků, kteří v podzemí přišli o život.
Tam jsme my nespěchali jakož i pominuli návštěvu zcela nejpopulárnějšího Museum of Chinese and American War Crimes, nejen tedy pouze válečných zločinů našich, ale i jejich čínských občasných spojenců. Doba si však vyžádala semantické vylepšení, takže z muzea zvěrstev se staly „válečné pozůstatky“ ( War Remnants Museum).
Dáváme přednost obhlížení francouzské koloniální architektury, zejména náš potomek si libuje, však je to jeho obor. Opera i hlavní pošta, porovnávám s hlavním pražským úřadem v Jindřišské ulici. Pár kroků ke katolické katedrále, uzamčené, nepřístupné, před ní fotografování novomanželů, nevěsta stále v bílém, závoj jí vlál.
Lidi okukujeme, tolik švarné mládeže. Mnohé prodavačky pohlednic a vějířů, i zde kus za jeden dolar. Překvapivě málo žebráků, třeba je policie odhání. Předpokládal jsem potkávat válečné invalidy. Neploužili se, různě uťatí, umenšení, zahlédl jsem jen jednoho, pohled úděsný – chyběla mu část čelisti. Kde jinde než ve válce by o ni byl přišel.
Snažím si představit chaos, drama 30.dubna 1975, nejposlednějšího dne války. Nad hlavou helikoptéry, sem a tam pílící odtransportovat tisíce uprchlíků do bezpečí na americké námořní paluby. Na mnohé tisíce se již nedostalo. Ono ráno, poslední příslušníci námořní pěchoty opustili americké velvyslanectví, v jehož prostorách téměř okamžitě započalo důkladné rabování.
Zamířili jsme ke správnému cíli, k centru vrcholícího finále – původně to palác Gia Long z roku 1868, sídlo francouzského guvernéra, který tam ale jen zřídkakdy pobýval, však hlavní vládní sídlo měl na severu, v hodně vzdálené Hanoji. V roce 1955, době dodýchávajícího kolonialismu, Francouzi palác Vietnamcům darovali (však domů si ho vzít nemohli) a do něho se nastěhoval prezident Ngo Dinh Diem. Přejmenoval ho na Presidential Palace. Na vstupenkách – cena 15.000 dongů- je stále totéž označení, ač již došlo k prozatím nejposlednějšímu přejmenování na Reunification Palace, místa dosaženého sjednoení. Posledním předkomunistickým prezidentem tam sídlícím byl Nguyen Van Thieu, až do jeho odletu helikoptérou.
Za bránou velké prostory, vpravo pak tank s informacemi. Z jejich anglické verze opisuji: sovětský tank číslo 203 typu T 54, velitelem čtyřčlenné posádky první poručík Bui Quang Than, 4.rota, 1.prapor, 2.brigáda. Na růžovo ho tam zcela určitě nikdo přemalovávat nebude.
Vcházíme do rozsáhlých, velikánských prostorů. Jak útulně se tam poslední prezident Thieu mohl cítil? Náramné koberce, nábytek, výtečně vše zrestaurováno, prolézáme všechna poschodí další a další komnaty a síně, kde před soumrakem doby asi zasedala ponurá vláda. Za okny park, zahrady, ledacos bychom měli jestě fotografovat.
Jenže, sakramente, ten čas ale letí! Ještě máme po kapsách téměř celý milion dongů. Na bankovce o hodnotě 200.000 dongů zobrazen je Hočimin, kdo jiný. Stejně tomu na bankovkách s číslicemi 50.000, 20.000, 10.000. Otec Vlasti na jedné straně, kdežto na té opačné jsou rozličné motivy. Jedna ta scenérie se mi zdála povědomá – snad právě tam probíhalo natáčení prima bondiády, filmu Man With the Golden Gun.
Fofrem tedy na trh, autenticky orientální, se spoustou obchůdků pod společnčnou prostornou střechou. Tam horko, hlučno, přemnoho pachů, včetně těch libovonných.
Neodoláme, zasedneme, patrně jediní to zámořští opovážlivci. Vietnamská kuchyně má oprávněnou pověst kombinace té čínské a francouzské – co víc by si gurmán mohl přát? Kdysi císařští kuchaři dovedli zvládnout přípravu dva tisíců různých lahůdek k uspokojování vládce. Nejsme tak znační labužníci, dychtící ládovat se opičími varlaty, pomineme hmyz, pavouky, tarantule. Volíme mísu s obsahem Pho, ten vylepšujeme improvizacemi všelijakých přísad. Servírující dívenka se zdála být víc potěšená než poděšená zájmem cizokrajných návštěvníků se u ní posadit a viditelně znamenitě si pochutnávat.
Nemělo by jí spíš vadit, že zrovna krmila Amerikány, válečné vrahouny?
Ovšem je mladá, tehdy ještě nežila. Žili ale její rodičové a prarodičové, kteří třeba právě americkou zásluhou předčasně dodýchali. Nebo je naopak zabili prosazovatelé Hočiminových vizí a dotyčná pozůstalá, s Kainovým znamením nesměla na studie a proto je teď přikována u obsluhy Pho.
Plno variant k přemýšlení. Nalezli jsme náš autobus, jemuž se podařilo před hotelem Rex na minutu zaparkovat. Návrat touž nevábnou končinou, která nám už tolik nevadila, však jsme se vraceli za tmy. Ta přece v tropech, čím blíž k rovníku, tím rychleji se dostaví.
