ČERSTVÁ PLAVBA – 4 : DUMÁNÍ A KOLÉBÁNÍ NA VLNÁCH
Z čínského Hongkongu míříme do vietnamského Nha Trangu, vzdálenost 6890 mil čili víc než tisíc kilometrů. Na verandě, na balkonu s výhledem do šedomodrého prázdna, nikde ani jedna plachta bílá na obzoru. Tak nějak se přece jmenoval sovětský film, tehdy s povinnou školní návštěvností. Je pošmourno, po tajfunu, který před týdnem našemu Valendamu zhatil zastávku v Jokohamě – tak mi referovala důstojnice Hubinka. Jen aby teď nebylo před jinačím tajfunem.
Posléze se v dáli vynořil obrys něčeho značného. Opačným směrem pílilo plavidlo, vrchovatě naložené kontejnery, v nich nejspíš asijské zboží, zahlcující americké a evropské trhy. Vloni v Pacifiku jsme rybáře nezahlédli ani jednou, ale zde v čínských vodách přibývala jejich plavidélka s plápolajícím rudým praporem na stěžni.
A vždy v tandemu. Duo udržující mezi sebou vzdálenost asi tak sto metrů. Aha, vlečou síť, úlovky v ní přibývají. Jenže najednou jedna loď se k té druhé nějak příliš značně začala přibližovat. Že by v síti byla uvízla velryba? Nebo jsme snad svědky něčeho pirátského, takovéto iniciativy v South China Sea? Tady jsme přece od Somálska hodně daleko. Otázky, otázky.
Tomuto druhu výnosného lupičství se tradičně a znamenitě dařívalo v blízkosti Kolumbie, podél břehu západní Afriky a poslední dobou i Afriky východní, zejména zásluhou somálských hrdlořezů, těšících se značné pozornosti světových medií. Vzdor všelijakým protiopatřením, pirátství nepozbývá své popularity. Malacká úžina, s jejíž ponurou reputací nemají slovenské Malacky nic společného, spojuje Malajsii a Singapur, s velkým provozem z Indického do Pacifického oceánu, a je také pilným oblíbeným pirátským rejdištěm. Dozvěděli jsme se, že flotila naší Holland America Line je vybavena vodními děly a vysokofrekvenčním, ušní bubínky drásajícím varováním v pěti jazycích. Jiné zbraně jsme údajně neměli, však jsme rychlí, schopni docílit tempa 22 uzlů, bylo-li by třeba. Beztoho velice obtížně by se pirátům lezlo na takového obra.
„Rozhodně bych dal přednost pořádným kanonům,“ poznamenal kdosi s logickým zdůvodněním tak učinit z důvodů humanitárních, se snahou prokázat nezištnou službu lidstvu a promptní likvidací pirátů zejména posloužit těm menším a pomalejším lodím.
Lichý byl můj předpoklad, že Číňané by s lupiči nejednali v rukavičkách, že by se s nimi netento – rozstříleli by je na cimpr campr. Realita ale vypadala úplně jinak, jak potvrzeno střetem přesně před dvěma týdny naší plavby, o čemž jsme neměli tušení. Somálští piráti se zmocnili čínské obchodní lodi De Xin Hai a její pětadvacetičlenné posádky, na cestě s uhlím z Jižní Afriky do Indie. Tak se stalo v Indickém oceánu, kde patrolovaly tři ozbrojené lodě čínského námořnictva, ale přílišná vzdálenost od incidentu neumožnila včas zasáhnout. Údajně i z obavy z případného neúspěchu záchranné plus trestní akce a tím i ztráty tváře. Vyřešení pak zcela nečínské, totiž po způsobu západních, politicky tolik korektních měkkýšů – s lupiči vyjednávat a jejich zločin odměnit tučným výkupným.
Na verandě jsem zabořen do čerstvě dodaného tisku dozvídat se o všelijakých událostech, zejména nepříjemnostech, i na souši. Pěkná zkazka z Mexika, helemese: skupinu amerických turistů v nájemním autě zastavila policie a domáhala se výkupného – několik set dolarů, ona proslulá mordida přece. To dobře z oněch končín znám a proto důsledně se jim vyhýbám. Vydřiduši ale měli smůlu – jednou z takto olupovaných byla senátorka z Pennsylvánie, posléze spustivší říznou odvetnou akci.
Událost zdaleka závažnější: před dvěma dny zrovna v době našeho letu ve značných zmrzlých výšinách, se v horkém Bagdádu zdařila teroristická akce, několik vládních budov včetně ministerstva spravedlnosti zasaženo aspoň 122 mrtvol a daleko víc zraněných. Jak se něco takového mohlo povést, přes zátarasy proniknout, strážním kontrolám uniknout? Odpověď vyjádřena v titulku „Corruption Undermines Fragile Iraqi State.“ Z Iráku se Američané už snad brzo budou stěhovat a totéž by milerádi udělali v Afghánistánu, končiny ještě míň nadějné nebo víc beznadějné.
Paralela, precedent zkušenosti ve Vietnamu, k němuž se blížíme: jedinou, Američany kdy prohranou válku, byť ne na bojišti, jsem si vrchovatě užil na domácí frontě veřejného, pokrokovými médii důkladně manipulovaného mínění. Tam to Amerika prohrála.
Rád opakuji, že Osud, pokud něco takového autonomně existuje, mívá poťouchlý, nezřídka obtížně dešifrovatelný smysl pro humor, pro absurdno. Tehdy jsme viděli nebezpečí v domino efektu, komunistické hrozbě, jak se svými utopickými nesmysly, tak svou přízemní, tuze reálnou surovostí zachvátit celičký svět. Není to ještě příliš dávno, kdy zuřil boj na život a smrt proti nepříteli zahraničnímu i domácímu, třídním a ideologickým antagonistům. A nyní aby se nějak vypořádával s islámskými sebevražednými fanatiky, bažícími do Alláhově objetí, po ráji se sedmdesáti a dvěma pannami k dispozici. Mrtev je komunimus, pohřbilo ho vladaření značně kapitalisticky si počínající jedné strany.
Jak vysoký, široký a bystrozraký to stát : není největší, ale je jedním z těch nejdelších, místy dost uzoučká nudle, s oficiálním názvem CONG-HOA KA-HOI CHU-NGHIA VIET NAM neboli Socialistická republika Vietnam. Psáno latinkou, krášlenou různými ocásky, nabodeníčky – francouzké to dědictví. (Franština již ale vystrnaděna angličtinou jako druhým jazykem země – další příklad již zmíněného paradoxu.
Z našeho sobeckého hlediska ovšem vítaný to pokrok, v porovnání s perverzně komplikovanými obrazci jazyka čínského.)
V knížce Bez Čedoku po Pacifiku jsem prezentoval svůj přístup k poznávání zeměkoule, že pro mě je to putování za třemi písmeny – P (příroda), Č (člověk), D (dědictví, dějiny). Vejdu-li do katedrály či kolosea, vešel jsem do písmene D. Jestliže by se v koloseu zrovna konalo utkání gladiátorů s divokou zvěří, k D přibude Č. A v případě, že by drama probíhalo na úpatí právě vybuchnuvšího vulkánu, úkaz by se zasloužil o získání písmene P, takže bychom byli komplet. Čím víc těch písmen pohromadě, tím silnější je vjem. Jižní hemisféře vesměs chybí D. V tropické Africe se rovněž nelze kochat renezančními paláci. Zajímá-li mě zejména člověk, dám přednost jarmarku v Bangkoku. Pro mne Niagara je padající voda a za deset minut začnu zívat. Rovněž tucet pagod v jednom odpoledni mi snadno splyne.
Ve Vietnamu jsou k mání všechna tři písmena. Velikost 332.561 čtverečních kilometrů, 4,2krát větší než Česká republika, a s 86 miliony obyvatel víc než osmkrát početnější. Ti jsou třeba i pracovitější, pilnější, nezřídka i chytřejší než původní obyvatelstvo – a to nejen v České republice, nynějším to domově odhadovaného počtu 61.000 rákosníků. Pokud by gymnázia přijímala žactvo výlučně podle dosaženého studijního prospěchu, v nejedné škole by žlutí mravenci mohli mít většinu. Taková chmura třeba prošla myslí předáku Paroubkovi při vyslovení názoru, že není vhodné zaměstnávat lidi jiných kultur.
K oné nudli, od delty Rudé řeky na severu pak hodně dál k deltě řeky Mekongu na jihu: něco na tisíc mil tak rozvleklého nemůže být k prospěchu jakékoliv národní jednotě. Pohlédněme třeba na Itálii, jak tam se sever a jih liší, Toskánsko si se Sicilií nikdo určitě nesplete. Ještě markantnější kontrasty poskytuje Chile, stát rekordní délky, od souše pouště Atacama po pošmournou deštivou Patagonii. Severní Vietnam má víc nerostů a průmyslu, neprodukuje však dost potravy. Vypomáhá si dovozem z úrodnějšího tropického jihu, tam se sklizní rýže třikrát do roka. Jiné klima, strava, jiný dialekt, též odlišná životní zkušenost: Hanoi, hlavní město na severu, notně Američany bombardované, v porovnání s jižním Saigonem, největší metropolí s šesti miliony obyvatel. Tam se ze severu přesouvali, případně prchali tvorové energičtější, víc podnikaví. Původní partajní disciplinu se snažily prosazovat ze severu delegované kádry.
Původně – už v září 1945 – se Vietnam světu představil jako „republika komunistická.“ Došlo pak k všelijakým metamorfozám, jimiž nebudu trýznit. Důležitým předělem a pamatování hodným datem se stal 30.duben 1975, kdy Američané potupně odtáhli a vítězní komunističtí bojovníci se zmocnili vší vlády.
Válka ve Vietnamu stála aspoň milion lidských životů. Teď, po uplynutí pouhé jedné generace, hlavní smysluplnou ambicí přeživších, ať už z jakéhokoliv koutu vlasti, se zdá být bažení, honba po penězích.
Dumky přerušilo do kabiny dorazivší oznámení, že Volendam nám automaticky zařizuje vstupní viza do Vietnamu a účtováno nám bude jen čtyřicet dolarů na osobu čili pouhý to pakatel v porovnání s čínskými vydřidušskými požadavky.
Odkolébal jsem se na osmou palubu, tam se ponořit do jacuzzi (čemuž se prý česky říká „vířívka“) marinovat svou antikvární postavu. Tam jsem se tedy vířil ve společnosti dvou málo hovorných cizinců, o nichž jsem usuzoval, že jeden je z Barmy a druhý z Omanu. Nikoli tedy ten Polák, jediný zde na lodi přítomný slovanský příbuzný, bratr či aspoň bratranec.
