ČERSTVÁ PLAVBA – 2: PŘISTÁNÍ V HONGKONGU
Po patnácti hodinách polárního letu oprávněně mátožní vylézáme na ono náramné, světovými medii velebené letiště, vzniklé na prostoru získaném zasypáním mořské mělčiny. Všeho všudy téměř deset získaných čtverečních kilometrů, nyní občas tajfunem trestaných.
Přistávají tam letadla devadesáti společností, s pasažéry nyní i jako zdroji jiné pohromy – swine flu, té prasečí globální pandemie. Cituji z nám rozdaného varování hongkongského odboru zdravotnictví, na růžovoučkém papíře: pocítíte-li symptomy chřipky – horečka, kašel, bolení v krku – nasaďte si masku, vyhledejte lékaře, cestu si odložte.Těžko tak ovšem učinit v našem případě, když už jsme přijeli.
Veškerý letištní personál včetně imigračních úředníků a postav ve všelijakých vojensky vypadajících uniformách si ochrannou rouškou zakrýval svůj ať už sličný či méně vábný obličej. Dlouhé čekání u pasové kontroly, než obdržíme vstupní razítko. Rozhlížením po lidech jsem nepostřehl kamery, jejich velké množství: všechny nás fotografovaly, po oteklých, horečnatých tvářích pátraly, prý také každému vstupujícímu takto na dálku měřily teplotu. A postižení přistižení nešťastníci pak museli do karantény, dodatečně jsme se dozvěděli. nbsp;
Velikánské, perfektně čisťounké prostory, u východu pak davy, mnozí čekatelé s cedulí, se sdělením s velkými písmeny. Našli jsme správný kontakt, jím odvedeni k minibusu, jímž odpílíme do metropole. Je už tma, nevhodná pro snadnou orientaci, takže místo zaznamenávání změn, jež tu donedávna ještě nebyly, nahlédněme trošku do historie a k okolnostem, jak se kdysi Britové vlastně stali vlastníky tak znamenitého majetku. Zmocnili se ho lupem, záminkou byly opiové války, které se nevedly proto, že by Asie omamné jedy chtěla a osvícená Evropa by ji v tom bránila, nýbrž spíš proto, že Čína se snažila vyřadit z opiového handlířství britskou konkurenci.
Tehdejší Čína ovšem prohrála a v roce 1841 ztratila i malý ostrov Victoria s velmi důležitým přístavem – Hongkong, v překladu „Fragrant Harbour“ neboli „Libovonný přístav“. O jméno se zasloužila vůně santálového dřeva při výrobě džunek. O dvacet roků později se bojovalo znovu, ze stejných důvodů, a Číňané tehdy ztratili cíp své pevniny. Tím byl Kowloon – „Devět draků“, pojmenováno podle tamějších kopců, jichž je osm. To tedy byl britský majetek. Navíc si tito vlastníci na devadesát devět roků pronajali přilehlé území – New Territories o značné rozloze (desetkrát větší než Victoria, stokrát větší než Kowloon). Nájem vypršel 1.července 1997, což se stalo datem veškerého britského permanentního odchodu, zániku koloniální suverenity. Však k dobytí Hongkongu Čína pouze potřebovala zavřít kohoutek vodovodu a kolonie by vyschla. K ní původně patřily i tzv. Outer Islands, vnější ostrovy, ostrůvky, celkem jich asi 250. A z toho největšího jménem Lautau právě do metropole v minibusu za tmy pílíme. Po perfektní vozovce, za okénkem občas k postřehnutí velestavby, kde donedávna vůbec nic nebylo, po dlouhých mostech, snad i nějakým tím tunelem čerstvého data. Doprava plynulá, nikoliv chaotické zácpy jako v Bangkoku v Thajsku, nebo, ještě zoufaleji, v Manile na Filipínách, kde z hlediska pohyblivosti vozidel zejména v dopravní, většinu dne trvající špičce, stát již de facto odumřel. Přesně podle předpovědí či aspoň bažení utopických komunistů devatenáctého století. V případě Hongkongu značně se o dosaženou dopravní harmonii zasloužil našinec Stanislav Teplý, profesor v oboru „transportation engineering“ na kanadské univerzitě v Edmontonu.
Cesta jen půlhodinová, míjíme skladiště hromadiště kontejnerů na kilometry, přibývá světel a mrakodrapů. V Kowloonu ve čtvrti Mong Kok končíme v Langham Place Hotelu na 27. poschodí. V myšlenkách jsem zabloudil k první své zkušenosti s Hongkongem – v dávném roce 1967, přesně v době čtvrtého sjezdu československých spisovatelů, když ale v této části světa zrovna kvetla veliká kulturní proletářská událost. Přivítal nás výbuch revoluční bomby v hotelu na protější straně ulice. Týž den jsme četli v novinách o místním žurnalistovi, který se s despektem vyjádřil o kulatém předsedovi. Dostal výhrůžný dopis a přesto se nepolepšil, takže ho postihlo kruté potrestání: za volantem svého volkswagenu zastaven, polit benzinem a upálen. Tehdy v ještě stále britské kolonii za výlohami mnohých obchodů byly k spatření revoluční slogany spolu s Maocetungovým portrétem. Něco takového se ale nedoporučovalo fotografovat a dokonce ani příliš okounět. Pár takových turistů tam hákliví revolucionáři utloukli.
Nyní věru hodně jiná je doba, buduje se socialismus s čínskou tváří, od té kapitalistické jen obtížně odlišitelný. Z výše dvacátého sedmého poschodí jsme sjeli k východu, kde se pozastavili u sousoší v nadživotní velikosti – jakoby duo Maocentungů ve standardní bluze a čepicí na plešatící lbi . Jeden v ruce držel rudou knížku citátů ( v Číně kdysi ve stamilionovém nákladu, nyní však nesehnatelných), druhý v ruce cosi v podobě přiručního kompjútru. Oslava či spíš potutelnost nebo dokonce výsměch někdejším ztřeštěncům?
Sice se neprocházíme po Nathan Road, onom proslulém velejarmarku, supersupermarketu , ale i tak – tam v Mong Kok končině, noční trh započínající ve dvě odpoledne a končící po půlnoci, nabízel všemožné představitelné zboží. Elektronika, kamery, miliony hodinek, kvalitní padělky ovšem. Košile v celofánu, to kvůli dominující vlhkosti – kdepak humidita, to je prevít, zdůrazňoval náš s místními podmínkami líp obeznámený synátor. Cokoliv papírové ovšem trpí ještě víc.
Pestrobarevné davy – už velmi dlouho odzvoněno monotonní totalitní uniformitě.
A nebylo to pouze dílo mládeže. Minula nás starší paní v tričku s nápisem SHIT a pod ním s přiznáním I AM IN LOVE AGAIN. Postřehl jsem chlapíka s tričku s portrétem Hitlera na hrudi. V jednom obchůdku mi vnucovali koupi čehosi podobného s vizáží Baracka Husseina Obamy. Pojedli jsme domorodé nudle a taxík nás odvezl k hotelu Peninsula. Je slavný, tam se vchází jako do katedrály, velechrámu, do dávné, ale přece ještě ne zcela nevyhynulé doby. V minulosti jsme tam párkrát zašli usrknout čaje a pozorovat okolí. (Neodolal jsem kdysi trošku té atmosféry zakomponovat do románu „Šťastně navrácený běženec“: „Zastavil se na chodníku Salisbury Road a mimořádně se litoval. Podél se šinuly mercedesy, na pět mercedesů jeden Rolls Royce. Beautiful people vcházeli do majestátního hotelu Peninsula. Tady měl bydlet, tady se mohl potkávat s velikány, s filmovými hvězdami, s moguly. Státníci sem zavítají, je to oblíbené místo pro schůzky a dýchánky diplomatů a diplomat Komenda, jakkoliv vyšňořen ve svém luxusním shark skin oděvu, měl v kapse tak pramálo šesťáků, že si ani netroufl projít foyerem. Obchodní centra, paláce s fontánami, bublajícími potůčky, se vzduchem správně chlazeným – jak se v tomhle druhu Orientu orientovat?…“)
Tam končí Kowloon, před námi vynikající architektura – Centrum kultury, Muzeum umění, před námi přes vodu velkolepé panorama ostrova Victoria, toho pravého původního Hongkongu, s přibývajícími výtvory světových tvůrců kalibru I.M. Pei. Kdysi jsme tam oslavovali otevření hotelu Mandarin, výtvoru mého vyženěného švagra. Mandarin tehdy okolí dominoval, teď v nynějším sousedství je deklasován na zanedbatelného mrňouse. Na stanovišti Star Ferry Pier pokračuje přeprava oběma směry, sem a tam.
Je už skorem půlnoc, turisté se vzájemně fotografují s takovým pozadím.
Číňané různých vizáží a dialektů, dřív tam nesměli, teď tam nadšeně přijíždějí okukovat. Hongkong byl tedy vrácen vlasti, ale ne zas tak zcela úplně. Realizovala se formule „jeden stát – dva systémy.“ Hongkong má svou vlastní měnu, ta v Číně neplatí. V Hongkongu se jezdí vlevo, v Číně vpravo. V našem hotelu jsem kroutil hlavou nad informací, černé na bílém, že v Hongkongu už rovněž platí přepis jezdit na pravé straně vozovky. Nic takového jsem ale v ulicích nepostřehl. Budu se muset zeptat experta Teplého v Edmontonu, ten ať to vysvětlí.
Taxíkem – stále tedy vlevo – jsme se vrátili do Mong Koku, svalit se do peřin.
Potomek, dojmy dosud neschvácený, se znovu vrátil do ulic. Posléze přispěchal se zakoupenou flaštičkou ohavné pálenky s jménem WUZHOU SAN SHEJIU a s obrazením dvou vzájemně propletených hadů – jeden tmavý, druhý pruhovaný, spíš blonďák.SPAN> Syn oznamoval, že se o něj urgentně ucházeli tři homosexuálové a asi třicet normálně si počínajících kurviček, na něj se sesypali(y).
Každopádně zajímavý den a vlastně i noc.
